Próza - Povídky & Drabbles


Tisíc jeřábů
~by Estriel~

Hitomi si naslinila prsty. Papír, - světle růžový perleťový papír – který pečlivě skládala, jí vysušoval ruce. Byl to již několikastý list.
Napůl vodorovně. Napůl svisle. Po obou diagonálách. Drobné ručky umně a s úzkostlivou přesností přehýbaly list. Zahnout dovnitř, uhladit.

Dívka tiše zívla, až se plamínek svíčky v lampě osvětlující skromný pokojík zachvěl. Promnula si pálící oči, unaveně si odhrnula z tváře pramínek vlasů. Chtělo se jí spát.

Ale Hitomi skládala dál, jeden pestrý origami jeřáb za druhým. Podlaha kolem ní byla poseta drobnými i většími, jednobarevnými i vzorovanými, stojícími a naparujícími se jeřáby.

Venku kvílel vítr a šuměly listy na stromech, Hitomi ale neslyšela nic než jemné šustění překládaného papíru a měkký hlas, který k ní promlouval v jejím duchu.

Když poskládáš tisíc jeřábů, Tomi-čan, splní se ti přání, to, které máš hluboko v srdci, říkávala jí kdysi její babička.

„Hluboko v srdci,“ špitla dívenka sama pro sebe a posadila růžového jeřába mezi žlutého a modrého s bílými ornamenty. Ze zmenšující se hromádky papírů vzala další list – tentokrát červený – a začala znovu, automaticky. Napůl vodorovně, napůl svisle, po úhlopříčkách...

Po červeném jeřábovi přišel zeleno-zlatý, fialkový, oranžový s maličkými kvítky, modrošedý, béžový... Pak dívce únavou klesla víčka, Hitomi se stulila na zemi s nedokončeným meruňkovým jeřábem v rukou.

„Onii-san...“* zamumlala, poté se pokojíkem neslo jen pravidelné oddechování.

~*~


Probudil ji zvuk odsunované zástěny její místnůstky, pokojíku pronajatého v nepříliš luxusním ryokanu. Hitomi se vylekala a prudce se zvedla do sedu, nedbajíc na papírové figurky, několik z nichž svým rychlým pohybem pobořila.
Líce měla zrůžovělé spánkem, černé hedvábné vlasy trochu pocuchané.

„Tomi-čan?“ ozvalo se ze tmy nejistě. Vzápětí do pokojíku vstoupil mladý muž, slabé světlo dopadlo na jeho tvář a zatřpytilo se v jeho vlasech, které byly mokré – z venku bylo slyšet ťukání deště.

Dívka užasle vydechla, zamrkala – jako by nevěřila vlastním očím, ale poté se překotně začala zvedat s polohlasným zavýsknutím na rtech:

„Onii-san!“

Dívenka padla mladému samuraji do náručí, třesouc se, tisknouc se k němu; drobné ruce ovinula kolem jeho krku.

„Hitomi.“ Mladý muž se usmál. „Sestřičko.“ Přivoněl si k jejím vlasům.

„Ach, Tori-kun, doufala jsem, že se přece jen vrátíš, zapálila jsem za tebe vonné tyčinky v chrámu a... poskládala jsem tisíc jeřábů a ty ses mi vrátil!“ spustila dívka a po tvářích jí stékaly slzy, když zvedla oči ke svému bratrovi.

„Copak bych tě mohl nechat samotnou? Copak bych bez tebe mohl být?“ zašeptal Hatori, sklonil se a jemně přitiskl ústa na rty své sestry, drže ji bezpečně v objetí.

Ani jeden ze sourozenců si nevšiml pošlapaných papírových jeřábů roztroušených po podlaze, když spolu ‚tančili‘ místnůstkou.

~fin~

*Onii-san = jap. oslovení staršího bratra.

Děkuji Dangerous za beta-read.


++ Komentovat ++
++ Zpět na přehled prózy ++