Próza - Povídky & Drabbles


Ticho
~by Estriel~


Ticho. Odešla a tvým světem se rozhostilo ticho, ani ozvěnu jejích kroků už neslyšíš. V místnosti, která bývala její ložnicí, usedá prach na prázdné parapety; pryč jsou rámečky s fotkami vás dvou. Tu a tam, večer, když se den odplíží a s ním všechny věci, které jinak zaměstnávají a rozptylují tvou mysl, otevřeš dveře do onoho pokoje, prstem setřeš prach a usadíš se na podlaze. Zavřeš oči a vzpomínáš… Vzpomínáš jak jste si navzájem lakovaly nehty každé nedělní ráno. Jak ti vařila heřmánkový čaj, když jsi se chřipkou ležela v posteli, celá rozbolavělá a ufňukaná.
Je pryč a tobě se stýská.

Zcela jasně si vybavuješ to odpoledne, kdy přišla domů a našla tě smějící se v jeho náručí. Vidíš před očima výraz, který se jí rozlil po tváři. Trvalo ti celé dvě vteřiny, než jsi pochopila, proč je najednou tak rozčilená, tak bez sebe, tak ublížená. Namlouvat sis mohla, cos chtěla, ale vždyckys to věděla, i když se ti nikdy nic neodvážila říct – a ty ses nikdy nic neodvážila říct jí. Vědělas, že slova jako „kamarádky“ nebo „spolubydlící“ ani zdaleka nepopisují city, které k ní chováš. Vědělas to… a přesto jsi nebrala ohled, když jsi ho pozvala dál, svého „známého“.
Vzpomínáš si na slzy, které jí stékaly po tvářích, když si vztekle omotávala před chvílí odloženou šálu kolem krku. Plakala tiše, slzy bezmocného vzteku a ponížení.
Nevydalas ani hlásku, když vyběhla ven a zabouchla za sebou dveře. Zůstala jsi strnule stát v chodbě a srdce ti zběsile poskakovalo v hrudi. Nedokázalas jí říct nic ani tehdy, když skládala své věci do krabic, když se stěhovala pryč.
Když ti vtiskla do ruky klíč od bytu, mlčky jsi zírala na podlahu.
„Zůstaň,“ špitlas a zvedlas oči.
„A proč?“ opáčila, skoro stejně tiše.
Dodnes přemýšlíš, zda by se něco bylo změnilo, kdybys dokázala vyslovit to, co ti leželo na jazyku – a na srdci.
Čekala několik okamžiků, pak se k tobě naklonila a jemně otřela své rty o ty tvoje.
„Ať se ti splní všechno, co sis kdy přála,“ řekla, smutně se usmála. „Krásnej život.“
A pak… ticho. Ticho ve tvém bytě, ale ne ve tvé duši.

„Mám tě ráda,“ zašeptáš, sedíc uprostřed prázdného pokoje, a odpovědí je ti jen šum provozu z ulice.

~fin~


++ Komentovat ++
++ Zpět na přehled prózy ++