Próza - Povídky & Drabbles


Sakurové květy
~by Estriel~

Odsunu zástěnu, jíž prosvítá slunko – neslyšně, pomalu, abych nenarušil ranní klid. Po tváři mě pohladí svěží vánek, vzduch je prosycen vůní květů. Hladina jezera je klidná, zlatavě se třpytí, tu a tam ji zčeří vlnka. Téměř jako z nebe se sypou růžové okvětní plátky, poletují všude kolem.

Uvidím tě sedět na okraji dřevěného mola. Hledíš před sebe, do dálky; máš na sobě červené kimono, černé dlouhé vlasy vyčesané nahoru, spadají v kaskádě na tvou šíji. Palcem brázdíš vodu jezera, jak pohupuješ nohou, tam a zpátky, houpy hou. Pravou rukou se opíráš za sebou o molo, druhá spočívá v klíně. Vypadáš tak pokojně, Sa-chan.

Chvíli se opájím pohledem na ladnou linii tvého těla, se zájmem studuji důvěrně známé štíhlé prsty pravé ruky bubnující nepravidelný rytmus do dřeva, pozoruji kontrast tmavých vlasů se světlou pletí. Pak vykročím směrem k tobě, dřevo je příjemné pod mými bosými chodidly.

Z dálky se ozve zakřičení hejna ptáků, které snad něco vyplašilo a vyhnalo z úkrytu v houští.

Přiblížím se na dosah, posadím se na paty a položím ti ruku na rameno.

„Dobré jitro,“ řekneš a pootočíš se, ve tváři se ti objeví měkký výraz. Ve tvých očích se třepotají drobné hvězdičky, nakloníš hlavu a na třešňových rtech se ti usídlí jemný úsměv.

Ach, Satori, řekl jsem ti vůbec někdy, jak moc, jak nesnesitelně tě miluji?, přemýšlím, když se natáhnu, chystaje se zmocnit se tvých úst svými.

Ne, neřekl, uvědomím si a zatoužím to napravit, ale vím, že je příliš pozdě. Zatmí se mi před očima, místo vůně sakurových květů ucítím pach krve, slunečné ráno se změní v pošmourné odpoledne.
Těžké dešťové kapky mi tlučou do ramenou, jako slzy stékají z listů na stromech, ale já nic z toho nevnímám.

Zírám na tělo zbrocené krví, na bílou látku barvící se do ruda, na dlouhou ránu táhnoucí se přes prsa.

Katana mi vyklouzne z rukou a pleskne o rozmočenou zem, podlomí se mi kolena a já klesnu do bláta, z hrdla se mi vydere zoufalý výkřik:

„Satori!“ S tvým jménem na rtech se proberu ze sna, zimničně se třesu a v očích mě pálí slzy.

Když nás postavili proti sobě, když nás donutili změřit síly v boji, nikdo mi nedával sebemenší šanci. Nikdo nevěřil, že lze přemoci Bílého démona, jak ti bylo přezdíváno. Ani já ne. Měl jsem zemřít, padnout tvou rukou.

Když jsem pozvedl meč a podíval se ti do očí, usmál ses. Usmál ses jako tehdy, když jsem tě pod rozkvetlou třešní poprvé vzal za ruku. Usmál ses jako tehdy, když jsme přivítali první sluneční paprsky a naslouchali trylkům ranních ptáků po společně strávené noci.

Kov zazvonil o kov. Byl jsem připraven, smířen s tím, že to bude tvůj meč, jenž mě vyprovodí za hranice tohoto světa. Byl jsem přesvědčen, že musíš zvítězit.
Snad proto jsem pochopil, až když bylo příliš pozdě. Šetřils mě, Sa-chan. Bil ses opatrně, nechtěls mi ublížit. Až když má čepel zasvištěla vzduchem a projela tvým tělem, až tehdy jsem si uvědomi, že Bílý démon se mi dobrovolně vzdává.

Bílá; barva smutku. Látka tvého oděvu nasákla krví a zrůžověla. Růžová; radost, život. Život, kterýs mi daroval. Růžové květy sakury.

~fin~

Přezdívka Bílý démon pochází z mangy „Kizuna“ od K. Kodaky.

Děkuji Dangerous za beta-read.


++ Komentovat ++
++ Zpět na přehled prózy ++