Próza - Povídky & Drabbles


Přístavní pohádka
~by Estriel~

Věnováno Petrovi, který chtěl příběh z rotterdamského přístavu.

Siluety lodí, starých tankerů i moderních transportních kolosů, se temně rýsovaly proti nebi blednoucímu do růžovofialova. Vzduch čpěl odérem nafty, oleje a špíny. Špína zde byla všudypřítomná – po ulicích se povalovaly odpadky, domy byly obaleny vrstvičkou černých sazí, chodníky pokrýval prach a moře bylo hutné olejovými skvrnami proměnlivých barev. Lomoz přístavu už pro dnešní den utichl, jen tu a tam se z doků ozvala tlumená rána, jak dělníci, kteří se přes den opozdili se svojí prací, skládali zboží či zavírali veliká posuvná vrata skladišť. Moře dnes bylo klidné, vzduchem se neslo jen jemné šplouchání, pleskání a mlaskání, jak se voda líně převalovala a narážela do betonových mol a trupů kotvících lodí.

Později, když se slunce dávno ztratilo za obzorem a přístav zalilo umělé světlo pouličních lamp, se do ticha začaly ozývat nové zvuky. Opilé halekání, jak se dělníci, kteří po šichtě vyrazili „na jedno“, potáceli z hospod směrem k domovu. Občasné ostré výkřiky nočních hlídačů, kteří opilce vykazovali do patřičných mezí. Kdyby se někdo zaposlouchal pořádně, uslyšel by i škrabání malých drápků a cupot tlapek – to se přístavní krysy vyplížily ze svých skrýší a vydávaly se na hon za potravou.

Karl vlastně v přístavu neměl co dělat. Už ne. Léta pracoval jako skladník pro jednu z velkých německých přepravních společností – ale dnes odpoledne byl propuštěn. Společnost se dostala do finančních problémů, bylo třeba snížit náklady, učinit škrty – a škrtalo se. Škrtala se pracovní místa, mezi nimi i to Karlovo.
Karl byl rozhořčen tou nespravedlností – on, který spolehlivě pracoval téměř patnáct let, má nyní odejít? Jen tak? Hlasitě zaklel, spílaje svému nyní už bývalému zaměstnavateli konkrétně a tržebnímu hospodářství všeobecně. Poté si lokl z láhve levné vodky, kterou si nesl s sebou.

Karl byl opilý – snad víc opilý, než kdy dřív v celém svém životě, a to už bylo co říct! Co mu ale také jiného zbývalo, než zapadnout do první hospody a utopit svůj vztek, svou nejistotu, v lihu. Z hospody ho nakonec vyhodili a tak se Karl nyní bezcílně kymácel ztmavlými zatuchlými ulicemi, co chvíli se opřel o zeď některého z domů a div že se nesvezl na zem.

Karl za svůj život prošel celou řadou profesí. Zamlada pracoval v továrně na výrobu autodílů. Když lidské pracovní síly z velké části nahradila automatika, živil se Karl nějakou dobu drobnými správkami aut – pochopitelně bez licence, ale to v té době ještě nikoho zvlášť nezajímalo. Zkoušel podnikat, ale jeho obchod se zbožím pro domácnost zkrachoval po několika týdnech, v nichž Karlův účetní zaznamenával jen samé ztráty. Karl pracoval i jako revizor u městského dopravního podniku a nakonec – poté, co byl propuštěn za opilost ve službě – zakotvil jako skladník v rotterdamském přístavu. Práce to byla těžká, ale Karl si za normálních okolností nestěžoval – platili celkem slušně, akorát tak, že Karl každý měsíc vyšel. Ale teď byl bez práce a netušil, co bude dělat dál – kdo ho v jeho věku a bez vzdělání ještě zaměstná?!

Zastavil se u jedné z pouličních lamp, rozepnul zip u kalhot a vymočil se na chodník. Úlevně vzdychl, pak zapjal poklopec a vratce kráčel dál.
Zůstal stát až na místě, kde končila betonová přístavní platforma a začínalo moře. Voda měla ve světle lampy poblikávající opodál jedovatě oranžovo-žlutou barvu. Karl zíral na její hladinu, na miniaturní vlnky, které ji čeřily, na olejová oka, která se tu a tam vznášela na vodě a duhově se leskla téměř jako akvarijní rybky.

Karl se ztěžka usadil na okraj platformy, nohama pohupuje několik centimetrů nad hladinou. „Zkurvysyni!“ zahulákal do ticha a jeho hlas se rozlehl po přístavu. Karl se rozesmál nepříčetným opileckým smíchem a několik minut se chlámal jako pominutý. Pak jeho smích začal postupně slábnout, až ustal docela.
Karl několik okamžiků hleděl do vody pod sebou, pak se povážlivě nahnul dopředu – div, že se nepřekotil a nesletěl po hlavě do moře – pak hlasitě zachrchlal a odplivl si. Jeho slina pleskla na hladinu.

„Neplivej na nás, čuně,“ ozval se kdovíodkud slabý hlásek a Karl sebou polekaně trhl. Začal se rozhlížet okolo sebe, hledaje mluvčího.

„Kdo to řekl?“ zamručel, když nespatřil ani nohu.

„My,“ přišla odpověď následovaná vícehlasým zachichotáním.

Karl podrážděně zavrčel.
„A kdo sakra jste vy? Kde jste?“

Další zahihňání.
„Tady.“

Karl se nechápavě rozhlédl.

„Tady dole!“

Karl sklopil hlavu, ale jediné, co viděl, byl kousek betonu mezi jeho nohama a o něco níž vlnící se mořská voda plná olejových skvrn.

„No podívej se pořádně,“ vybídl ho hlásek.

Karl zamžoural na hladinu, promnul si oči – zdálo se mu to nebo na něj ze změti mastných skvrn zíraly dva páry černých lesklých oček?!

„No vidíš!“ pochválil ho hlásek a v místě, kde Karl viděl očička, vystoupalo na hladinu pár bublinek.

Karl se naklonil a snažil se prohlédnout tmavou vodu. Pod hladinou se rýsovaly nejasné tvary – nedokázal určit, co to je.

„Co tam dole děláte?“ zeptal se Karl, sice trochu zaražen, ale v natolik podroušeném stavu, že mu nepřišlo zvláštní vést konverzaci s něčím, co na něj valilo bulvy z moře.

„My si tu lebedíme,“ přišla odpověď spojená se zabubláním.

„Je tu moc příjemně, to bys nevěřil,“ ozval se druhý hlásek. Karlovi ovšem zněly oba skoro stejně.

Karl se optal, s kým že má tu čest a hlásky hned začaly ochotně vykládat.

„Já jsem byl kdysi lodníkem tady v přístavu. Nakládat, vykládat, nakládat, vykládat – pořád to samé, od nevidim do nevidim. Celej den na slunci, v dešti nebo v mrazu, byl to psí život,“ postěžoval si jeden hlas. Karl souhlasně zamručel; takový život znal a sám věděl, že za moc nestojí.
Pak se do debaty vložil druhý hlas.

„To já si ještě pamatuju doby, kdy tu kotvívaly pořádný lodě. Ze dřeva a pěkně voňavý lakem a barvou, ne ty smradlavý plechový krabice, který tu jsou dneska. Pch. Nic už není, co bejvalo. Ještě štěstí, že už tam nahoře nemusím bejt, br.“

Kdyby byl v té době šel někdo kolem, byl by uviděl opilce, jak upřeně zírá na moře a rozkládá rukama, jako by si s někým povídal. Nikdo ale kolem neprošel a tak mohl Karl nerušeně pokračovat v započaté konverzaci s… ať už byli, co chtěli.

Rozhovor se protáhl na čtvrt, půl, na celou hodinu. Karl měl dojem, že konečně nalezl někoho, kdo mu rozumí – hlasy si vyslechly jeho příběh, soucitně přitakávaly, když si naříkal na nespravedlivost osudu, a horlivě si s ním zanadávaly, když hartusil na adresu svého bývalého zaměstnavatele. Karlovi připadalo, že našel onoho pověstného „přítele v nouzi“ – ba dokonce dva!

Vlastně to bylo pochopitelné, naprosto logické, když Karl nakonec uposlechl rady svých nových přátel – konec konců, líčili mu život „tady dole“ v tak růžových barvách, že bylo těžké odolat.
Co ho ostatně drželo nahoře, na souši? Proč by se měl trápit a dřít, když si mohl zrovna tak lebedit se svými novými kamarády?

Zkrátka a dobře, trvalo to jen nějakou chvíli a Karl za potěšeného jásotu svých přítelíčků žbluňkl po hlavě do vody, převáživ se na molu dopředu, a plul si vstříc životu plnému lebedy. Voda špinavá od oleje a mazu se za ním zavřela, zcela ho pohltila i s téměř prázdnou láhví vodky, kterou zapomněl odložit. Karl už se nevynořil; lebeda je lebeda.

Nad rotterdamskými doky, přístavem ztracených duší, začalo svítat. Slunce ozářilo tmavou hladinu a ta se zatřpytila na pozdrav dalšímu dni plnému lomozu a olejových skvrn.

~fin~


++ Komentovat ++
++ Zpět na přehled prózy ++