Próza - Povídky & Drabbles


Princ a víla
~by Estriel~


Měl dojem, že se vznáší. Jeho tělo jako by nic nevážilo, jeho mysl volně plynula prostorem, zbavena své pozemské schránky. Uklidňující houpání ho neslo dál a dál, výš a výš, pryč. Pravidelné šplouchání ho provázelo na jeho cestě do sladkého neznáma...
Pak si uvědomil, že to šplouchání je skutečné, až příliš skutečné. Vzápětí se propadl zpět dolů. Cítil, jak jeho paže povlávají okolo něj, cítil vlnky, které ho kolébaly ve svém náručí. Stále mu však připadalo, že se vznáší v beztíži. Přinutil se otevřít oči.

~*~


Víla si všimla, že se Princ v jejím náručí začíná hýbat. Jeho tělem proběhlo lehké zachvění; maličko pokrčil prsty jedné ruky; dosud téměř neznatelné ťukání v jeho hrudi poskočilo a nepatrně zesílilo. Ještě několik okamžiků víla pozorovala půvabnou tvář Prince, který jako by pokojně spal v jejím podmořském království. Pak se jeho strnulý obličej probudil k životu a Princ otevřel oči.
Sluneční světlo, které si probojovalo cestu až pod hladinu, se v jeho lidských očích odrazilo a Princovy duhovky se zatřpytily jasnou modří, barvou sytější a pronikavější než všechny hloubky a zákoutí vílina království. Ach, bylo to krásné! Oči lidí se tolik lišily od očí víly a jejího národa; lidské oči byly zrcadlem slunce, leskly se jako drahokamy, byly jako skvostné perly – jen mnohem živější.

Po Princově tváři se po pár vteřinách pouhého ‚vnímání‘ rozlilo překvapení, rychle následované děsem a panikou.
Víla vpletla dlouhé prsty do Princových zlatých vlasů, které se jako aureola rozprostíraly kolem jeho obličeje. Byly pavučinkově jemné. Chtěla ho uklidnit, ukonejšit, něžně vzala jeho hlavu do dlaní.

Víla zatoužila nechat si krásného Prince u sebe, ve svém mlčenlivém království... Věděla ale, že nastal čas. Musí ho vrátit tam, kam patří, jinak by to znamenalo jeho konec, brzy by jas jeho očí vyhasl navěky.

Setkala se s jeho pohledem – stále se bál. Princ pootevřel ústa, jako by chtěl něco říci, ale ze rtů mu vyklouzlo jen pár bezmocných bublin. Víla se k němu rychle naklonila a přitiskla své rty na jeho, ovinula ruce kolem jeho pasu. Byl nejvyšší čas.

~*~


Modrá. Nekonečná pláň modré. Pár okamžiků neviděl nic jiného, zůstal zmateně hledět před sebe. Jakmile na něj dopadlo pochopení, vzedmula se mu v prsou hrůza. Pokusil se pohnout rukama, nohama, aby mohl chvatnými tempy zamířit k hladině, která se zmítala nad ním. Údy však nereagovaly. Jeho ústa se bezmocně otevřela v prázdném výkřiku, lapajíce po dechu. Cítil, jak se poslední kapka vzduchu v jeho plicích proměnila v drobné bublinky a vyrazila jeho pusou ven, nahoru... Nahoru, kam on nemohl, uvědomil si zoufale.

Najednou se něco dotklo jeho úst a zamknulo je, chráníc ho před utonutím a jistou smrtí. Nic neviděl, nic než modř a chvějící se vodu, když ho jakási síla pohltila do svého náručí. Cítil, jak se svět kolem něj dal do pohybu, jak jeho tělo objal proud vody a nesl ho směrem k hladině prozářené sluncem. Něco hladkého a silného jako by se ujalo jeho bezvládné skořápky, přimklo se k jeho holé kůži a ve víru bublinek s ním stoupalo výš a výš. Už jen pár centimetrů; tah, který ho objímal, zeslábl a sklouzl dolů po jeho prsou, jeho břiše, jeho nohou... až se vytratil docela.
Jeho ruce a hlava se vynořily nad hladinu a on přerývaně nabral dech do bolavých plic...

~*~


Ostré světlo se prodralo skrz škvírky jeho očí. Jako z veliké dáli zaduněl k jeho uším hlas:

„Probírá se! Probírá se!“

~fin~


++ Komentovat ++
++ Zpět na přehled prózy ++