Próza - Povídky & Drabbles


Příběh beze jména
~by Estriel~
Věnováno Dru.


Zavřu oči a zaposlouchám se; vzduch okolo, podlaha, vše jako by vibrovalo rytmem hudby. Nechám se vtáhnout do světa tónů, pod stisknutými víčky probleskují barevné paprsky párty laserů. Houpu se, tančím.

Z ničeho nic letmý dotek na ruce kreslící právě ladnou spirálu do prostoru. Jako pohlazení, vánek, měkká bříška prstů na hřbetu ruky.

Otočím se, otevřu oči... a zahlédnu záblesk úsměvu mizícího v moři tančících postav. Úsměv a tajuplný třpyt očí, které naznačují všechno a nic, které lákají a děsí. Úsměv a uhrančivý pohled, pak se mi ztratíš, malá čarodějko.

Zůstanu zmateně stát uprostřed parketu, zvláštní horko se vkrádá pod mou kůži. Zhluboka se nadechnu – byl to snad sen? Tu dum, tu dum, tu dum, místo beatu hudby slyším tlukot svého srdce. Někdo z tanečníků do mě nechtěně vrazí; zavrávorám, proberu se... A než si stihnu uvědomit, co dělám a proč, prodírám se davem, proplétám se změtí svíjejících se těl, pátrajíc po onom sametovém přeludu.

Přítmí je prosyceno kouřem, zastavím se a snažím se rozhlédnout... Zmizela. Opřu se o stěnu, překvapena nečekaně silným pocitem zklamání. Vydýchaný vzduch mě náhle dusí, odér z cigaret štípe v nose a dráždí oči... Pryč!

Spěšně opustím sál a venku s rozkoší vdechnu svěží vzduch. Noc je studená, mráz příjemně chladí rozpálenou pleť. Větřík mi pocuchá vlasy, zvednu tvář k nebi černému jako tuš; mdlý svit stříbrných kapek – hvězd jiskří v čerstvém sněhu jako světýlka bludiček.

Náhle ucítím závan tepla, po holých zádech mi sklouzne nehet drobného ukazováku. Zachvěju se, naskočí mi husí kůže.
Paže v černém rukávu se mi ovine kolem pasu, jemná a přesto pevná, sebevědomá. Úžasem zalapám po dechu, když se na můj krk těsně pod linií vlasů přitisknou hebké rty, načež se do kůže vyzývavě zaryjí zoubky.

Pak mě otočí čelem k sobě a já se utápím v černých očích, ztrácím se v hloubkách skrývajících netušené, nepoznané, zakázané. Karmínová ústa se pohnou, zašeptají, ale slovům nerozumím. Černá a rudá, tajuplná, máš mě ve své moci, čarodějko.

Připadám si jako opilá, když sleduji rozvláčný pohyb jejích prstů, jak putují vzhůru o mé paži... Pak nechám klesnout víčka, když nehty pozdraví mé rameno, krk. Dotekem lehkým jako ševel větru opíše obrysy mého obličeje, pootevřené rty; pak se teplá dlaň uvelebí na mé šíji.
Nakloní se ke mně.

Její ústa chutnají po hříchu, probouzí fantazie až dosud schované v nejzazších koutech mysli. Chci, chci...

S trhnutím se proberu, celá rozechvělá... Jen sen, jen sen; promnu si oči.

~fin~


++ Komentovat ++
++ Zpět na přehled prózy ++