Próza - Povídky & Drabbles


Kapky
~by Estriel~
Věnováno Dru.

Díváš se, jak tak sedí na okraji vany, čerstvě vykoupaná, a čistí si zuby. Vlastně si je nečistí, ne, něco ti vykládá a divoce přitom gestikuluje s kartáčkem v ruce. Moc z toho, co povídá, nepochytíš. Hledíš na její bosá chodidla na bílých dlaždicích, na tmavorudě nalakované nehty. Pohledem pohladíš její nohy, stehna vykukující zpod porozevřeného županu. Na jejím koleně se jako perličky sbírají krůpěje krve – pokaždé, ať se snaží sebevíc, si při holení pořeže nohy, sedře si kousek kůže na kotníku, holeni či koleně, jak neopatrně a spěšně zachází s žiletkou.

Mluví dál a přitom pohupuje nohama, od sebe, k sobě. Potřese hlavou, z mokrých vlasů spadne pár kapek vody na její krk, pomalu začnou stékat dolů. Chvíli sleduješ vlhké cestičky na její kůži, pak se donutíš podívat se jí do tváře. Usměje se na tebe, netušíc, co to s tebou dělá... vždyť jste jen kamarádky.

Kapky krve se mezitím slily v jedinou, září karmínem na jejím koleni. Vůbec tomu nevěnuje pozornost, jen dál štěbetá; na bílé látce županu zůstane pár červených šmouh.
Neposloucháš ji, jen tiše přihlížíš, jak krůpěj krve sklouzne dolů a zanechává za sebou sytě rudou stopu, jako abstraktní tah štětcem na prázdném plátně.

Zhluboka se nadechneš, v koupelně to voní po divokých frésiích. Vůně tak důvěrně známá a přece tak... nedosažitelná. A pak, najednou, aniž by sis připouštěla, že to, co se chystáš udělat, by mohlo – a pravděpodobně bude – znamenat konec vašeho přátelství, seskočíš z pračky, kdes až dosud seděla. Jediným krokem staneš před ní a klekneš si na podlahu, dlaždičky tě zastudí. Dosedneš na paty, skloníš se k jejímu kotníku. Přiložíš rty na místo, kde končí krvavá linka, a jemně vsaješ zbylou kapičku. Zavřeš oči a jazykem sleduješ zasychající cestičku směrem vzhůru. Na koleni se zastavíš a vtiskneš konečný polibek na malou ranku, opatrně na ni zafoukáš.
Cítíš zachvění, které proběhne jejím tělem, pak se otřesena nad tím, co se právě stalo, oddálíš. V ústech ti tkví kovová příchuť krve a srdce ti zběsile buší v hrudi. Několik okamžiků jen tak sedíš a mlčky koukáš na její dokonale hladké nohy. Matně si uvědomíš, že přestala brebentit, že se koupelnou rozhostilo ohlušující ticho.

Odvážíš se zvednout oči... Hledí na tebe s pootevřenými ústy, očividně šokovaná. Kartáček upustila, spadl do vany.
Chceš něco říct, vysvětlit, ale nevydáš ani hlásku. Ani se nepohneš, když natáhne ruku. Ani nedýcháš, když ukazovákem setře tu trošku krve lpící na tvých rtech, aby na prst pak zůstala několik okamžiků němě zírat. Když si jeho špičku vloží do úst a víčka jí nakrátko klesnou, nemůžeš odtrhnout pohled.
Pak prudce vstane, ruka jí klesne podél boků. Beze slova tě obejde a zmizí směrem ke své ložnici.

Kap kap, jako bys slyšela svou duši zaplakat krvavými slzami.

~fin~


++ Komentovat ++


++ Zpět na přehled prózy ++