Próza - Povídky & Drabbles


Já, Tana
~by Estriel~


Ujíždím pouští. Do tváře mi vane horký vítr a nadzvedává mé závoje z lehkého rudého hedvábí. Kopyta mého koně v pravidelném rytmu dopadají na zem, zvedají oblaka písku a prachu, a bez přestání zvětšují vzdálenost oddělující mne od minulosti. Kdybych se ohlédla, spatřila bych za sebou v třepotavém oparu bílé město, stále menší a menší a menší… Ale já se neohlížím – město, které mi osmnáct let bylo domovem, se ode dneška stane pouhou nejasnou vzpomínkou. Ujíždím pouští vstříc událostem, které pro mne chystá budoucnost. Já, Tana.

~*~


Byl jednou jeden vládce – nebyl to král, neboť králové v zemi Šaj neexistovali. Vládce města Raj Adan, bílého města, měl truhlice plné zlata a drahého kamení, síně vykládané slonovinou a zahrady, do nichž bylo svezeno pestrobarevné ptactvo ze všech koutů světa, aby ho těšilo svým zpěvem. To všechno se veřejně vědělo a prostí lidé s oblibou vyprávěli svým dětem o pohádkovém bohatství svého vládce. Vědělo se i to, že vládce má ve svém harému mnoho žen a ještě více konkubín, všechny nádherné, zahalené v hedvábí a okrášlené šperky. Tajemstvím, o němž si dovolily šuškat snad jen služebné v paláci, kterým nebyl život milý, bylo, že ani jedna z manželek či konkubín dosud neporodila dítě. A co už věděl pouze vládcův lékař – nebylo to nepřízní bohů, ani nevhodností žen, s nimiž vládce sdílel své lože. Snad bylo štěstím v neštěstí, že vládce sám neměl tušení, že není schopný počít dítě (lékař se mu to nikdy neodvážil říci) – neúnavně se o zplození potomka pokoušel, a když se jednoho dne ukázalo, že je jeho oblíbená manželka v jiném stavu, zřel v tom vládce důvod k oslavám a ne k popravě nevěrné ženy, jak by tomu jinak jistě bylo. Celé město bylo vyzdobeno květinami a ověnčeno pásy jasně červené látky se zlatými cingrlátky. Do vzduchu vylétly rachejtle připravené ohňostrůjcem ze západních zemí a noční obloha několik dnů po sobě rozkvetla barevnými výbuchy. Vládce se radoval natolik, že chtěl dokonce vydat rozkaz o snížení daní – než mu to jeho rádci rozmluvili.
Po uplynutí několika měsíců se vládcově oblíbené manželce – jmenovala se Šanti – narodila zdravá dvojčata, chlapec a děvče. Miminka byla silná a vládce plakal štěstím, když mu je poprvé přinesli ukázat – nejdřív chlapce, pak i dívenku. Vládce své děti pojmenoval Tanid a Tana, podle ptáka Tanu-Tanu, jehož trylkům naslouchal noc před jejich narozením.

Tanid a Tana rostli a čím větší byli, tím více se sobě podobali – doslova jako vejce vejci. Nebýt drobné pihy na Tanidově levém uchu, nikdo by je od sebe nerozeznal, když byli stejně oblečení a učesaní. Tanid a Tana nejen, že byli úplně stejní – byli i naprosto nerozluční. Když nastal čas začít s jejich vzděláváním, vychovatelé nejprve chtěli děvče a chlapce oddělit, aby se oba mohli lépe soustředit buď na chlapecké, nebo dívčí úlohy. Děti však uprosily svého otce – který, ač mnohdy neúprosný vládce, jim nedovedl nic odepřít, – aby se směly většinu času učit společně. Věci, které se učili jen chlapci a mladí muži – jako boj či politiku, – Tanid své sestře každý večer pečlivě vysvětlil a předvedl. Stejně tak vyučovala Tana svého bratra tajně v tanci, hře na hudební nástroje, a přípravě lahodných nápojů.
Děti stárly a začaly se proměňovat v mladé lidi, ale byly si nadále nejdražšími společníky. Tanid a Tana často vyráželi na dlouhé projížďky či na procházky, během nichž z nosítek pozorovali ruch v ulicích bílého města. Nezřídka se – pochopitelně bez vědomí, natož svolení svých vychovatelů – dvojčata dokonce vykradla po setmění z paláce a v přestrojení se jala prozkoumávat bílé domy města i zevnitř. Návštěvy hostinců, hra v kostky, či tanec v chumlu rozjařených poddaných byly pro Tanida a Tanu vítanou změnou oproti přísné etiketě, kterou jindy jako děti vládce museli dodržovat.
Stejně jako jejich otec před jejich příchodem na svět, i Tanid a Tana měli své tajemství, o němž kromě nich nikdo nevěděl. Tanid a Tana si vlastně nebyli jistí, zda bylo skutečně třeba ono tajemství střežit – neznali sice nikoho jiného, kdo by byl v podobné situaci, ale také se jim nezdálo, že by to, čím se tajně baví, bylo něčím hrozným. Pro jistotu se však usnesli, že jejich hra zůstane opravdu jen a jen jejich. Vládce, vychovatelé, služebnictvo – nikdo netušil, že občas, když zahlédli Tanida zručně střílet z luku či dumat nad šachovnicí, nepřihlíželi ve skutečnosti jemu, ale jeho sestře. Zrovna tak neměla učitelka tance ani ponětí, že ve dnech, kdy se její žákyni výjimečně daří, se před ní ladně nevlní Tana, nýbrž Tanid zahalený v sestřiných šatech. Pravdou bylo, že Taně činilo zacházení se zbraní mnohem větší potěšení než Tanidovi; Tanid zase svou sestru předčil, jakmile došlo na svůdné pohyby či pohledy, které měly poslat muže do kolen. Dvojčata se naučila svůj na vlas stejný vzhled využívat – proč se trápit něčím, co se jim nelíbilo, když si mohli snadno prohodit šaty a věnovat se činnostem, které byly bližší jejich srdcím? Nejprve si role vyměňovali, jen aby se vyhnuli vyučování disciplín, které jim nevoněly; postupem času však zůstával Tanid Tanou a Tana Tanidem i při večerních výletech za zábavou. Tana v mužských šatech popíjela s muži víno, hrála o peníze a nechávala lehké děvy, aby se na ni usmívaly a ovívaly ji. Tanid si zatím užíval pozornosti mužů, chichotal se s polovinou tváře skrytou za vějířem, dovoloval svým nápadníkům, aby mu kupovali nápoje a červenal se, když mu do ucha šeptali nemravné návrhy. Bezstarostné dny ale měly brzo skončit…
Když se přiblížil den jejich osmnáctých narozenin, oznámil otec dvojčatům, že s dosažením plnoletosti se některé věci změní. Tana se, jako každá mladá žena, měla provdat za vládce vzdáleného města na pobřeží, kterého jí otec vybral jako ideálního ženicha. Tanid se měl naplno začít věnovat svým povinnostem – částečně převzít velení vládcových vojsk, konat diplomatické návštěvy u vládců ostatních měst... Dvojčata strávila noc v slzách, objímajíce se a utěšujíce jeden druhého, nešťastná při představě brzkého odloučení... Jak Tanid, tak Tana ovšem znali své povinnosti a věděli, že jiná možnost neexistuje. Rozhodli se ale dopřát si poslední špetku zábavy v kůži toho druhého, poslední chvíli veselí, než je osud od sebe oddělí a donutí až do konce jejich dní zůstat tím, kým se narodili – Tanid Tanidem a Tana Tanou.
Ples, který vládce pořádal na oslavu jejich narozenin, se měl pro dvojčata stát rozlučkou s mladickou rozjíveností, s jejich tajnou hrou. V přípravách na onu velkolepou slavnost strávil Tanid několik hodin líčením a česáním, až nakonec vyšel ze svých komnat proměněn v čarovně krásnou dívku. Tana se k němu připojila, oděna ve zdobené mužské šaty a s Tanidovým rubíny vykládaným mečem připjatým k opasku. Místnosti, v nichž se sešli hosté, hýřily barvami a třpytily se tisícem světel. Stoly se prohýbaly pod talíři a mísami plnými pochoutek a pamlsků a celým palácem se linuly sladké vůně. Hudebníci rozeznívali své nástroje a vyhrávali ty nejlahodnější melodie, k nimž se v blízkosti zahrad připojoval zpěv exotických ptáků.
Dvojčata se rozdělila, aby se každý mohl věnovat tomu, co mu šlo nejlépe. Tana se rozhovořila se zámožnými muži o politice a nechala se obletovat půvabnými ženami. Tanid se vznášel a vlnil do rytmu hudby, střídaje jednoho tanečního partnera za druhým, a usmíval se na všechny s tou správnou směsicí ostychu a sladkých příslibů. Ale i když byli každý na jiném konci sálu, nikdy neztratili toho druhého z očí. Jedině proto si Tana všimla, jak je její bratr vlečen ze dveří právě tím mužem, který se již brzy měl stát jejím chotěm. V předtuše čehosi zlého se Tana vydala za bratrem, sledujíc jeho a svého nastávajícího muže pryč z ozdobeného sálu do komnat, v nichž spali hosté. Držela se v bezpečné vzdálenosti, a proto, když Tanid a muž zmizeli v jednom z pokojů, narazila na zamčené dveře. Tana zůstala stát ve výklenku vedle dveří, tam, kde obvykle stávala stráž, a naslouchala. Nejprve bylo ticho, pak se ale z druhé strany dveří ozvalo zlostné zakletí, rána a výkřik, který se jistě vydral z hrdla jejího bratra. Tana zaváhala jen na okamžik, pak se rozhodla vpadnout dovnitř – vždyť Tanid byl beze zbraně a v pěstním souboji proti vyššímu silnějšímu muži by pravděpodobně neobstál. Poodstoupila tedy pár kroků, aby se poté rozběhla proti dveřím a vší silou do nich narazila. Lehké vyřezávané dřevo zakřupalo a dveře se rozletěly – Tana byla v místnosti. Rychle se rozhlédla a uviděla svého bratra ležícího schouleně na zemi v natržených šatech, zatímco její budoucí muž se očividně ještě před chvílí urputně snažil Tanida popadnout, obrátit na záda a… Tana cítila, jak se jí zmocnil vztek – nebýt jejich drobné hry, byla by to nyní ona, kdo by čelil takovému potupnému zacházení; kromě toho ji rozlítilo už jen pomyšlení, že někdo ubližuje jejímu milovanému bratrovi. Zuřivě se rozkřikla a vytasila zbraň, chystajíc se vrhnout na muže, který se při zvuku lámajícího se dřeva obrátil a nyní na ni překvapeně zíral. Tana zaútočila, meč namířený na vládce cizího města. Až příliš pozdě uviděla dýku, kterou muž držel celou dobu v dlani – ostrý hrot se jí zabodl do břicha a Tanou projela omračující bolest. Přesto zůstala stát a ťala po svém protivníkovi. Ten druhý útok nečekal a čepel Tanidova meče, který pro ten večer patřil Taně, mu s mlasknutím rozštípila lebku. Krev se rozstříkla všemi směry, potřísnila drahocenné koberce, Tanidovu napudrovanou kůži i Taniny skvostné slavnostní šaty. Vládce z cizího města se téměř okamžitě zhroutil na zem. Tana vrávoravě udělala krok směrem k Tanidovi, který ji sledoval polekanýma očima. Klesla na kolena a nechala svého bratra, aby ji objal.
„Bratříčku,“ zasípala a sklopila oči ke svému břichu, kde skrz její kabátec rychle prosakovala krev.
„Zachránilas mě, Tano,“ zašeptal Tanid. „Všechno bude v pořádku, uvidíš. Určitě to nic není,“ hlesl nepřesvědčivě, sleduje zvětšující se rudou skvrnu. „Zavoláme ranhojiče, uzdraví tě, sestřičko, a všechno bude zase jako dřív,“ konejšil ji Tanid, ačkoliv se mu po tvářích kutálely slzy a rozmazávaly černou barvu, kterou měl zvýrazněné oči. „Všechno bude v pořádku, všechno bude v pořádku, všechno bude v pořádku…“

~*~


Poušť se přede mnou rozevírá jako moře – tak nebezpečná, neznámá, krásná. Nechávám minulost za sebou, stejně jako i své povinnosti a osud. Už nevěřím, že jiná možnost neexistuje; nadešel čas hledat nové cesty. Přitáhnu si závoj těsněji k obličeji – zdá se, že se blíží písečná bouře. Při tom pohybu zavadím o dlouhou zlatou náušnici, která se mi houpe v uchu, provlečena dírkou těsně pod místem, kde můj ušní lalůček zdobí jediná drobná piha. Zastavím koně a vyčkávám; čekám, jaká budoucnost přiletí se zrnky pouštního písku.

~fin~

Děkuji Dangerous za beta-read.


++ Komentovat ++


++ Zpět na přehled prózy ++