Fan Fiction - Ostatní - Vinnetou


Zvony
~by Estriel~


Pozn. autorky: Dívala jsem se jednoho večera na Vinnetoua... a nemohla jsem si pomoct. Ach a jak se správně (česky) píše Manitou, tak to opravdu netuším.;)

~*~

Rudé slunce pomalu zapadalo za obzor a odráželo se ve Vinnetuových očích, které se zvláštně leskly, když hleděl do dálky a naslouchal zvonům ze Santa Fe, zatímco já rozdělával oheň, jež nám měl zpříjemnit noční táboření.

„Co tě trápí, bratře?“ zeptal jsem se, když Vinnetou zůstal mlčky stát, přestože poslední paprsky slunce už dohasínaly a blednoucí červánky ustupovaly noční modři.

„Vinnetou se již brzo odebere do věčných lovišť,“ promluvil Vinnetou tiše, aniž se ohlédl. Nechal jsem oheň ohněm a zvedl se ze dřepu, poté jsem přešel k Vinnetouovi a zůstal stát vedle něj.

Pousmál jsem se.
„Bratře, jsem si jist, že budeš žít mnoho let a zemřeš jako starý muž.“ Položil jsem mu ruku na rameno.

„Ty zvony. Vinnetou v nich jasně slyší Manitouův hlas.“ Nyní ke mně Vinnetou obrátil tvář – ve slabém světle rozhořívajícího se ohně vypadal unaveně, ale klidně a smířeně s tím, co mu – jak věřil – přinese budoucnost.

Nejdříve jsem neodpověděl. Pohled na tu pokornou, vyrovnanou, ale zároveň tak smutnou tvář se dotkl čehosi hluboko uvnitř a rozjitřil rány… Strach, bolest, ztráta – to všechno už tu jednou bylo.
„Neříkej to, Vinnetou,“ řekl jsem polohlasně. „Ztratil jsem Nšo-či. Nemůžu ztratit i tebe.“ Křečovitě jsem stiskl jeho rameno.

Smutně se usmál; dobře jsem viděl vějířky vrásek kolem jeho očí, linky na čele, které tam dříve nebývaly.
„Neboj se, bratře. Vinnetou odejde, až bude jeho čas. Ale teď jsem dosud s tebou.“ S tím Vinnetou zvedl ruku a vzal do ní moji, spočívající na jeho rameni.

~fin~

++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Ostatní fan fiction ++