Fan Fiction - Ostatní - Pán Prstenů



Namárie
~by Estriel~

Hluboká noc se klenula nad korunami mallornů ve Zlatém lese, skrz listoví prosvítalo stříbřité světlo hvězd třpytících se vysoko na černém nebi a noční vánek šeptal poslední echo žalozpěvu pro Gandalfa.

Stébla trávy a uschlé listy tiše ševelily pod lehkýma elfíma nohama, když Legolas truchlivě bloumal mezi statnými kmeny. Neklid a předtucha něčeho zlého se jako stín vkrádaly do jeho srdce a elf nenalézal spočinutí. Co chvíli upíraje jasné oči k Eärendil, jako by u něj hledal záštitu, tak kráčel osaměle háji Lórienu, když vtom k němu znedaleka dolehl čistý, nádherný zpěv. Lahodné tóny písně v jeho vlastním jazyce ho vábily k naslouchání, hlas zpěváka se prosebně upínal k tvůrkyni hvězd, Elbereth.
Přitahován oním zpěvem, vydal se Legolas směrem, odkud hlas přicházel jako teskné volání. Došel až k houštině keřů, rozhrnul jejich spletité větve a stanul na mýtině. Na jejím vzdálenějším konci spatřil vysokou elfí postavu. Paprsek luny dopadl na elfovu půvabnou tvář a v ten okamžik jej Legolas poznal. To Haldirovi Lórienskému náležel ten jasný hlas. Legolas zůstal stát na místě, pozoruje druhého elfa, jak se zavřenýma očima zpívá milované Elbereth a vztahuje ruce k nebesům.

Uplynulo několik minut, pak Haldir dozpíval a hájem se rozlehlo ticho rušené jen občasnými tóny z hrdel nočních ptáků. Haldir otevřel oči a jeho zrak padl na Legolase stojícího opodál. Na jeho tváři se objevil měkký úsměv, když vykročil směrem ke svému elfímu druhovi.

„Co tě přivádí, Legolasi, synu Thranduilův?“ oslovil ho Haldir a pohlédl mu do očí.

„Není nic rozkošnějšího, než opět slyšet písně vlastního lidu,“ řekl Legolas tiše v odpověď a jeho zrak se odvrátil od Haldirovy tváře, aby putoval k hvězdným výšinám.

„Cítím,“ promluvil Haldir šeptem, když zpozoroval truchlivý výraz druhého elfa, „že tvá duše je zemdlená zármutkem a trápením,“ dokončil, přistupuje k Legolasovi. Zvedl sličné ruce a lehce vzal Legolasovu tvář do dlaní. Ten sklopil oči níž a s údivem pohlédl na Haldira.

„Legolasi, Zelený lístečku, nechť tvůj duch nalezne útěchy pod korunami stromů Zlatého lesa,“ zašeptal lórienský elf a vtiskl polibek na Legolasovo čelo.

„Náš věk je u konce,“ řekl Haldir téměř neslyšně, opět oním tesklivým tónem, kterým zpíval Elbereth. „Ale ty máš svůj úkol, Legolasi, synu Thranduilův. Drž se jej celou svou duší a neztrácej naději.“ Haldir se podíval do Legolasovy tváře a v jeho očích náhle vzplál povzbudivý plamínek. Prsty jemně odhrnul pramínky vlasů, které splývaly kolem Legolasových lící, naklonil se a další lehký polibek umístil na rty svého elfího druha. Ten dotek rtů byl jako sladký vánek a vnesl do Legolasova rozrušení tolik postrádaný klid, vrátil mu rovnováhu, dal mu naději, sílu.

„Nechť tě provází sama Elbereth,“ řekl Haldir klidně a poodstoupil. „Namárie,“ rozloučil se, zmizel mezi keři a vzápětí už nebyl slyšet ani zvuk jeho kroků.

„Namárie,“ splynulo ještě z Legolasových rtů, než se rovněž dal na odchod, zpět k odpočívajícímu Společenstvu.

~fin~


++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Ostatní fan fiction ++