Fan Fiction - Harry Potter - Povídkové cykly



Toujours Pur
~by Estriel~


Východním křídlem Malfoyova sídla se nesou lehké kroky. Jedině jejich zvuk a neslyšný šelest látky ruší poklidné ticho nedělního rána. Ženu, která prochází dlouhou prosluněnou chodbou, by neznalé oko mohlo považovat za vílu...
Našlapuje zlehýnka a ladně, téměř jako by tančila; dlouhé šeříkové šaty jako by byly utkány z pavučinky. Platinově blond vlasy, úhledně svázané v týle fialovou stuhou, laskají ženina záda; ve štíhlých rukou si ‚víla‘ nese celou kytici bílých lilií. Vypadá mladě, ale bližší pohled odhalí v její půvabné tváři několik jemných vrásek, které jí ovšem nic neubírají na kráse... Narcisa Blacková-Malfoyová je – stejně jako před lety – okouzlující, výjimečnou ženou.

Narcisa se zrána nesmírně ráda prochází zahradami plnými květin a přilehlým východním křídlem, kam velkými okny proudí vřelé sluneční paprsky. Až ji někdy zaráží, jak moc se rodinné sídlo v posledních letech změnilo – k lepšímu!
Od Luciusovy smrti uplynulo tři a půl roku a Draco, jakožto právoplatný dědic, se rozhodl zbavit sídlo temnoty. Zatímco Lucius – a s ním tehdy celá rodina – obýval pokoje obrácené na sever, Draco dává přednost světlým, vzdušným místnostem ve východním křídlu. A přestože její syn většinu času tráví ve svém londýnském bytě, Narcisa jeho rozhodnutí o přesídlení do blízkosti zahrad uvítala.
Její nová ložnice nabízí výhled na menší jezírko a na záhony růží. Narcisa již jen velmi zřídka zabloudí do pokojů, které kdysi sdílela se svým chotěm – vyhýbá se minulosti, vyhýbá se mrazivým vzpomínkám, které tak jako tak jen přitěžují jejímu svědomí. Někdy se svíravé povědomí vlastní minulosti přikrade z ničeho nic, ale Narcisa se s tím vším zarputile snaží bojovat – snaží se zapomenout na temná zákoutí vlastní duše.

Těší ji, když Draco přijde jednou za čas domů, když zůstane na pár dní, aby si dopřál trochu klidu. Hřeje ji u srdce, když se její syn objeví ruku v ruce s Harry Potterem, má radost, když ho vidí šťastného, když si všimne spokojené vyrovnanosti v jeho očích.
Narcisa je Harrymu Potterovi neuvěřitelně vděčná... Ne za to, že zachránil svět. Za to, že zachránil její dítě, když ona zklamala. Přeje si, aby mu někdy mohla vyjádřit svůj dík – ale nedokáže to, neboť to by znamenalo přiznat, že celou dobu, celá ta dlouhá léta, věděla... Věděla a nic neudělala.

Když míjí ložnici svého syna, jejíž dveře zůstaly neopatrně pootevřené, neodolá a nahlédne s úsměvem dovnitř, doufajíc, že se bude moci pokochat pohledem na sladce spící dvojici.

Dracova ložnice se koupe v paprscích ranního slunce, dlouhé lehké záclony se pohupují v jemném vánku, světlé poloprůhledné závěsy kolem široké postele ani nejsou zataženy – není co skrývat, jako by říkaly. Narcisa maličko ustrne, když konečně očima zabloudí mezi nadýchané polštáře; její líce získají bledě růžový nádech a usmívající se rty se od sebe oddálí v momentu překvapení.

Už tedy nespí, pousměje se Narcisa poté, co překoná prvotní šok. Ach ne, asi by se neměla dívat, ale scéna, které se tak náhodou stala svědkem, ji zvláštně dojme a Narcisa se rozhodne snad jen pár okamžiků potichu přihlížet, okouzleně, málem zasněně...

Zlatavé slunce se rozlévá po zádech rozcuchaného Harryho Pottera, jeho kůže je sametově snědá a dokonale hladká pod doteky štíhlých prstů mapujících pevná ramena, páteř, lopatky... Harry se s rozespalým úsměvem sklání nad Dracem, kterého drží v náručí; pohledy zafixované jeden na druhém, pootevřená ústa, pohyby rozkošnicky pomalé a lenošivé...

Narcisa se chvíli zaujatě dívá, nechá se krátce vtáhnout do kouzla onoho intimního momentu a vybaví si, jaké to bývalo – ranní milování s člověkem, kterémuž náleželo její srdce... tak dávno! Neslyšně vzdychne a ponořena do nostalgických vzpomínek se odvrátí od pootevřených dveří do ráje, který i ona sama před řadou let poznala a který musela – skutečně musela? – záhy opustit.

Narcisa si dosud živě vzpomíná na každý moment, každý dotek, každé něžně zašeptané slovo – jako by to bylo včera! Tiše kráčí sluncem zalitou chodbou, ale její mysl se brouzdá někde úplně jinde, přivolávajíc zážitek starý několik let.

Narcisa si vybavuje, jak nepoznaný a tajuplný jí připadal mechový koberec v Zapovězeném lese, když na něj opatrně našlapovala, nevidouc, kam klade nohy. Jasně si vzpomíná i na materiál šátku, který jí byl pečlivě zavázán přes oči – látka byla hebká, hladká a voněla podobně jako kůže člověka, jehož paže ji tehdy bezpečně objímaly a vedly jako slepou ovečku přes všechny nerovnosti. Slunce probleskující skrz větve ji hladilo po ramenou, šelest stromů a občasné zacvrlikání nějakého ptáčka byly jedinými zvuky, které se nesly kolem.

„Víš, že se sem nesmí?“ zašeptala s úsměvem hrajícím na rtech a maličko pootočila hlavu, přestože tak jako tak neviděla vůbec nic.

„Vím,“ přišla polohlasná odpověď a teplý dech ji zašimral v zátylku.. „A taky vím, že co je zakázané, bývá nejlepší.“

Narcisa se nad rozverně vysloveným dvojsmyslem pousmála a zavřela pod šátkem oči, když se na její šíji přitiskly měkké rty v letmém polibku. Chvíli pokračovali v tichosti, pak Narcisa opět promluvila.

„A co tvoji milí přítelíčkové? Nebudou se cítit odstrčeně, když jsi dal přednost mně před výletem do Prasinek?“ škádlila ho.

„James už to nějak přežije. Koneckonců, poslední dobou jsme si ho také moc neužili – nejsem jediný, kdo vyhledává dámskou společnost.“

„Ale na tvé tajemství rozhodně nikdo z nich nemá. Bratránku?“

„Ani v nejmenším,“ řekl Sirius pobaveně a vzápětí dodal: „Jsme na místě.“

Narcisa si zcela přesně vybavuje okamžik, kdy hbité prsty rozvázaly šátek a ona se rozhlédla po palouku, kde pučely divoké narcisky – byla tak okouzlená a dojatá. Vzpomínky, které zůstaly vryté do její paměti, otisky pocitů a vjemů – je to tak dávno, co naposledy okusila Siriusovy něžné doteky a polibky, slova upřímné lásky vyznávaná do vlasů...

Narcisa se zastaví před jedním z oken a strojeně začne aranžovat lilie do vázy stojící na parapetu. Škoda, že její šťastné vzpomínky vždy téměř okamžitě zahalí stín událostí, které následovaly. Škoda, že nemůže myslet na člověka, kterého milovala, aniž by si vzápětí nepřipomněla muže, kterého nenáviděla. Škoda, že výčitky svědomí se nedají zaplašit.

Když Narcisa složila zkoušky OVCE a odešla z Bradavic, zbýval jejímu bratranci ještě celý rok k dokončení školy. Znamenalo to pro ně odloučení, ale tehdy doufali... Doufali, že poté budou moci být spolu, ať už se to komu líbí nebo ne. Doufali, že přinejhorším dají sbohem své rodině a odejdou někam daleko.

Žádost Luciuse Malfoye o Narcisinu ruku přišla nečekaně. Skoro se neznali, Lucius byl o několik let starší než ona... Ale někomu, kdo nese jméno Malfoy se neodmítá, říkali jí doma. Plakala a proklínala celou svou rodinu, vyhrožovala – až nakonec sama svolila, rezignovaně, poslušně, rozumně, a uzavřela sňatek, na který mohla být – dle mínění svých příbuzných – pyšná. Když ve vznosně vyzdobené síni plné vážených svatebních hostů řekla své Ano, tehdy si Narcisa uvědomila, že zkalamala. Sama sebe a svoji lásku. Manželství s Luciusem Malfoyem bylo chladné jako závěje sněhu, které nikdy neporoztály. Narcisa poznala Luciuse jako charismatickou vůdčí osobnost, jako hlavu domácnosti, jako krutého Smrtijeda a pravou ruku Temného pána – nikdy jako člověka se srdcem a city, jako milujícího chotě už vůbec ne.
O to větší bylo její překvapení, když Lucius po Dracově narození začal o svého syna projevovat intenzivní zájem, jako by mu opravdu záleželo na jeho dítěti a ne pouze na zachování rodu. Lucius byl svým synem naprosto posedlý, pečoval o něj s majetnickou úzkostlivostí, při pohledu na jeho chlapce se Luciusovy oči naplnily pýchou... Jak daleko Luciusova otcovská péče zacházela a co bylo jejím skutečným motivem, co se skrývalo pod fasádou byť zásadového, ale jinak příkladného otce – to přišlo pro Narcisu jako bolestné zjištění.
Když pak v noci nespala a stála za zamčenými dveřmi Dracova pokoje, odkud slýchala své dítě plakat a zoufale prosit, aniž by se pokusila jakkoliv zasáhnout, tehdy si hořce přiznala, že zklamala i svého syna.

Narcisa, zírajíc z okna, si rukou přikryje ústa a udusí tichý vzlyk. Temno, sálající zevnitř, jako by zakalilo celý svět okolo ní. Po jejích bílých tvářích se táhnou vlhké cestičky, lehce obarvené černí rozmazané řasenky. Z třesoucích rukou jí vyklouznou dvě poslední květiny a upadnou na naleštěnou podlahu. S šelestem šeříkové látky se pro ně sehne a poté rychlými kroky zamíří do vlastních pokojů, s bolavým srdcem a poničeným make-upem, ztrativši na okamžik vzezření bezchybné dámy.

Když o půl hodiny později servíruje dvěma mladým mužům snídani, září Narcisina tvář sladkým úsměvem, budíc dojem dokonalé hostitelky a šťastné matky.

Narcisa se dívá na Harryho Pottera a na svého syna, jak se bez ostychu obejmou a tu a tam si vymění letmý polibek, jakoby náhodný dotek; pozoruje „zakázanou“ lásku, o kterou oni dokázali bojovat, které se nevzdali ani tváří v tvář obtížím a nedůvěře okolí. Sleduje klid a spokojenost v každém gestu svého chlapce, které se tak liší od ztuhlé odtažitosti a obezřetnosti, které v Dracovi vídala kdysi. Vidí klid a bezpečí, které mu ona nedokázala poskytnout.

Dívá se, jak si Draco maže toast džemem a jak se ramenem mimoděk dotýká svého přítele – a uvědomí si, že zradila všechno, co kdy milovala. Siriuse, sama sebe, své dítě. Vzdala se, místo aby se pokusila bojovat...
Přesto se líbezně usměje a nabídne Harrymu ještě čaj – přetvářka se jí již dávno stala druhou přirozeností. Navrch, pro vnější svět, zůstane Narcisa Blacková-Malfoyová navždy čistá, perfektní, okouzlující, žena hodná svého jména. Toujours pur.

~fin~

Děkuji Dangerous za beta-read.


++ Komentovat ++


++ Předchozí část cyklu ++

Zpět na přehled Harry Potter fanfiction