Fan Fiction - Harry Potter - Povídky



The Polyjuice Party
~by Estriel~

Nebyl to jeden z těch nočních klubů, které z dálky lákají potencionální návštěvníky velkými nápisy zářícími neonem a z nichž do klidu noci duní tep hlasité hudby. Ne. Tenhle klub byl jako tajuplný živočich předstírající nehybnost, přestože uvnitž bují čilý život.
Mimikry byly téměř dokonalé: Harry – a ani nikdo jiný – by si sám od sebe nevšiml malé cínové tabulky vedle nenápadných dveří, které vypadaly, jako by vedly do sklepa. Polyjuice Club – Mnoholičný klubformovala rytba na tabulce.

Harry sešel dva schůdky vedoucí ke dveřím a třikrát zlehka zaklepal. Dveře se s tichým vrznutím otevřely a zdánlivě opuštěný dům spolknul Harryho Pottera. O několik minut později se ze stínu jendné z postranních uliček vyloupla postava v černém plášti s kapucí pečlivě staženou do čela a rovněž vplula do chřtánu starého domu. Ulicí s poblikávající plynovou lampou se opět rozhostil dokonalý noční klid.

Harrymu o klubu řekla Cho. Ta se o onom podniku dozvěděla od své známé Frances. Kdo pozval ji, to Harry nevěděl. Harry se dosud nikomu ze svých ‚přátel‘ nezmínil, proč každou sobotu večer záhadně zmizí. Nehodilo se to... V Mnoholičném klubu se pravidelně jednou týdně konala ta nejdivočejší a zároveň nejzoufalejší párty, kterou si kdo dokázal představit.

Harry sestupoval po dlouhých schodech potažených měkkým černým kobercem. V tmavých sametových stěnách byla tu a tam zasazena modrá světla – jako by se potápěl do hlubin oceánu. Úzkou chodbou, kam se vedle sebe mohli vejít nanejvýš dva lidé, zněla tichá podmanivá hudba. Harrymu připadalo, jako by napůl snil a napůl bděl, pokaždé, když se blížil k podzemním prostorám klubu, měl dojem, jako by se spouštěl do těch nejneprobádanějších zákoutí lidské existence. Jednou týdně nepozorován odcházel ze svého bytu a pouštěl se sám temnými ulicemi kouzelnického Londýna, bloumal nocí v hodinách, kdy počestným kouzelníkům a čarodějkám jistě dávno zavřel oči spánek. Jednou týdně odložil svou identitu, zapomněl na jméno Harry Potter, potlačil myšlenky na skončenou válku a roky lemované mrtvolami přátel i neznámých kouzelníků a vrhl se do náruče nečekaných rozkoší, ale i netušených nebezpečí.

V přijímacím salónu, jak se říkalo místnosti, kterou každý návštěvník prošel před vstupem do klubu samotného, ho s tajuplným úsměvem uvítala vysoká štíhlá dívka oděná do černého krajkového hábitu. Harry zaplatil vstupné, do připravené skleněné zkumavky vhodil dva vlasy, které si právě vytrhl, a dívka mu podala jednoduchý flakón z neprůhledného skla a pokynula směrem k jednomu z černých závěsů.
Když sem Harry zavítal poprvé, připomínal mu přijímací salón ze všeho nejvíc oddělení s konfekcí v mudlovském obchodním domě – řady místnůstek se závěsy vypadaly jako zkušební kabinky. Dnes již se nad něčím takovým nepozastavoval. Rychle vklouzl do jedné z malých místností za závěsem, vybavené pohodlným sofa z černého semiše, stolkem, na němž vždy stál džbán s čistou vodou, stojanem s háčky na oblečení a především dvěma velkými lesklými zrcadly. Stěny byly jako i na chodbě a v salónu potažené tmavou látkou, tentokrát z nich však mrkala červená světla. Trochu jako v bordelu.

Harry se vnořil do měkkého objetí pohovky, odzátkoval flakón a na ex vypil jeho obsah. Lektvar sice lákal vábným jahodovým aroma, ovšem chutnal odporně. Harry byl ale již zvyklý na onen stahující pocit, který se dostavil po polknutí dávky mnoholičného lektvaru a který se postupně šířil celým jeho hrdlem, hrudí, útrobami. Opřel se, s rukama položenýma na stehnech zaklonil hlavu a čekal, až lektvar začne působit.
Jeho žaludek se lehce zhoupl a po celém těle se mu rozlilo příznačné horko. Cítil, jak se jeho organismus proměňuje, jeho ruce mu náhle přišly štíhlejší, jak jimi svíral stehna, rovněž útlejší a měkčí, vlasy mu začaly nekontrolovaně bujet a šimraly ho ve tváři, na ramenou, na předloktích.

Když všechno ustalo, Harry pomalu otevřel oči a sňal si brýle, které nyní nepotřeboval. Opatrně se postavil, v nezvykle stavěném těle maličko nesvůj, a zahleděl se do zrcadla. Z lesklé hladiny ho pozorovaly ebenově černé mandlové oči zasazené v souměrném kakaovém obličejíku s úzkým nosem a plnými rty. Jeho tvář nyní rámovaly rovné černé vlasy sahající mu do půli zad. Útlá dívka se v Harryho mužském oblečení poněkud ztrácela, proto Harry v kapse svých kalhot nahmatal hůlku a několik minut věnoval přeměňování jednotlivých kusů oděvu v příhodnější outfit.
Nakonec si zaujatě prohlédl svůj odraz v zrcadle: mladá tmavá žena v černých přiléhavých šatech a vysokých podpatcích nebyla klasicky krásná, ale Harrymu jeho nová podoba připadala velmi zajímavá. Mystická. Svůdná. Elegantní.
Dívčími dlaněmi sklouzl po drobných pevných ňadrech, načež si jednu ruku opřel v bok a zkusil udělat pár opatrných kroků, aby přivykl změněnému těžišti i nové obuvi.

Za těch několi měsíců, co navštěvoval Mnoholičný klub, se Harry už párkrát ocitl v ženském těle... Jednou z nejvzrušivějších věcí na napůl nelegálních mnoholičných večírcích byl fakt, že nikdo nikdy nemohl odhadnout, v jaké podobě stráví noc. Nikdo netušil, kým je ani kým jsou ostatní. V mnoholičném klubu padaly zábrany, jimiž nás obvykle svazuje vlastní identita.

Harry si ještě dopřál doušek vody z připravené sklenice, aby se zbavil pachuti, která mu po požití lektvaru zbyla v ústech, poté vykročil z kabiny a zamířil ke vstupu do klubu.

Sešel několik posledních schodů až stanul před stěnou z leštěného mramoru. Jediný dotek dlaní a stěna se před tím rozestoupila, otvírajíc cestu do sálu, jenž byl peklem i nebem zároveň.

U stropu nad tanečním parketem plným lidí různého věku, barvy pleti i pohlaví, se jako obrovské slunce tohoto podzemního světa přeludů blyštěla disko-koule, vzduch jiskřil třpytivými konfetami, v rytmu hudby se svíjela těla žen i mužů, více či méně odhalená a vystavená na obdiv. Na pódiu právě dokazovala svůj um kapela se zpěvákem, jehož polodlouhé vlasy a jemnost rysů zdůrazněná make-upem nedávaly odhadnout, zda se jedná o dívku či chlapce, opojný androgynní hlas se nesl sálem jako vzrušující nádech rajského plynu. V křesílkách a lóžích roztroušených podél stěn seděly páry či celé skupinky, pestré směsice lidí, zapletené do rozhovorů či oddávající se bezostyšně milostným hrátkám.

Harry zamířil k baru, usadil se na vysokou stoličku a nechal si nalít své oblíbené Martini Magic, nedbaje pověr o katastrofálních následcích míchání lektvarů s alkoholem – Harry věděl ze zkušenosti své.
Usrkávaje svůj drink si namotával na prst pramen lesklých vlasů a jal se rozhlížet po sále, hledaje očima společníka pro dnešní noc.

Sotva stihl vypít polovinu svého martini, když se mu znenadání zezadu ovinula kolem pasu paže, spočívaje dlaní na jeho břiše, zatímco druhá ruka odhrnula stranou jeho vlasy, uvolňuje tak cestu motýlímu doteku rtů na Harryho holém rameni. Prolétlo jím příjemné zachvění a Harry se – ještě než se ohlédl – rozhodl, že s člověkem, jenž si ho vybral, chce tentokrát sdílet lože.
Sklopil zrak, patře na ruku jemně hřející na jeho břiše – dokonale upravené nehty, štíhlé prsty, světlá pleť... líbila se mu. Pomalu se otočil na stoličce, aby si prohlédl i ostatní části svého nápadníka – a naskytl se mu pohled, o němž si Harry myslel, že je nenávratně ztracen.

Harry ztuhl, jako by se čas kolem něj zastavil a on se ocitl v naprostém tichu, strnulý navěky v jediném momentu, jeho srdce na okamžik přestalo tlouct, krev v žilách ustala proudit. Pak Harry několikrát zamrkal, zhluboka se nadechl, tep v jeho prsou naskočil v dvojnásobném tempu.

Ztrácel se v očích, které připomínaly nebe před bouří, prohlížel si tvář, kterou kdysi nesčestněkrát četl bříšky prstů, rysy, které bezpečně znal jako slepý Braillovo písmo, pohledem po tak dlouhé době líbal rty, které se postupem času staly jeho snem i noční můrou.

Na poslední chvíli zadržel jméno, které se mu už už dralo z úst; Draco, chtěl vydechnout, chtěl zakřičet, když si vzpomněl, že hosté Mnoholičného klubu nemají jména.

Není to on, dopadla na něj krutá váha reality. Ale znamená to, že Draco je naživu! Byl tady! Před týdnem, minulý měsíc, rok zpátky či dnes – kdy, to nikdo nemohl vědět. Byl tu, byl – nebo stále je! – v Londýně a zřejmě o tebe už nestojí, jinak by za tebou přišel! Tisíce myšlenek, otázek explodovaly Harrymu v hlavě, když stále ještě zaraženě sklouzl z barové stoličky, nedopité martini zapomenuté na pultu, do náručí té nádherné iluze a nechal se odvést směrem k tanečnímu parketu.

Léta války proti Voldemortovi byla temná a Harry viděl mnohé přátele umírat v bitvách, umírat chráníce jeho, Chlapce, který musel zůstat naživu. Sužovaly ho výčitky svědomí, jeho srdce krvácelo s každým ztraceným kouzelníkem – ale dokud byl Draco po jeho boku, Harry zůstával stát, ačkoliv ho brutální události měly dávno srazit na kolena.

Draco působil jako balzám na jeho bolavou duši, léta vzájemné zášti překvapivě eskalujíce v silnou náklonnost. Dokud byl Draco po jeho boku, měl Harry Potter za co bojovat a riskovat denně život svůj i životy jiných. Když Draco po třech letech beze stop zmizel, Harry se sesypal. Málokdo doufal, že ještě existuje naděje.
Když Chlapec, který zůstal naživu, po několika měsících povstal, odhodlán zabít Voldemorta a rozmetat jeho přívrženstvo, bylo to z čiré nenávisti. Nenáviděl Voldemorta, který mu vzal vše, co Harry kdy miloval – rodiče, mnohé přátele a nyní i lásku. Draco byl poslední kapkou v poháru Harryho zášti vůči Voldemortovi...
Mocný Harry Potter nakonec jako potopa zničil Temného pána. Jeho duše ale utrpěla šrámy. Harry se stáhl do sebe, žil sám, téměř se nestýkal s okolním světem. Časem se naučil tupit bolest náhodnými dobrodružstvími, Mnoholičný klub plný známostí na jednu noc byl dokonalým povyražením, Harry zde zapomínal myslet, zapomínal vzpomínat, zapomínal cítit cokoliv jiného než tělesnou rozkoš... Až dodnes!

Pseudo-Draco rozvířil vzpomínky a emoce, které se Harry úpěnlivě snažil pohřbít; Harry si uvědomil, jak moc, jak nesnesitelně postrádá člověka, v jehož náručí – byť to byl jen přelud trvající pouhých pár hodin – se nyní znovu nacházel.

Paže, které ho objímaly, Harrymu připadaly silnější, než si pamatoval – snad proto, že sám dlel v těle křehké dívky. Ústa, jež se spojila s jeho v dlouhém polibku, když rozvláčně tančili v rytmu pomalé hudby, byla zvláštně známá a přesto odlišná, jak je nyní objevoval jinými rty.

Nebylo těžké představit si – uvěřit – že tohle je skutečné, že muž, kterému se Harry poddával, je skutečně Draco, jeho Draco. A Harry chtěl víc... Chtěl si připomenout kontury Dracova těla, toužil ještě jednou vidět milovanou tvář v okamžiku vyvrcholení, chtěl unaveně zkolabovat v náručí člověka, kterého ztratil a nyní na pár sladkých chvil zase našel. Ale utíkal jim čas – dvě a půl hodiny, maximálně tři, mohl přetrvat účinek zdokonaleného lektvaru, jako na Popelčině plese. Ztratili již hodinu a půl, devadesát drahocenných minut, v sále plném lidí, kteří Harryho přestali zajímat v moment, kdy spatřil svou jakoby-lásku stát před sebou.

„Pojďme,“ zašeptal horoucně a kývl hlavou směrem k točitému schodišti vedoucímu do vyšších pater, k pokojům, které byly hostům k dispozici. „Chci tě!“ dodal hlasem, který sám ani neznal, a pevně se přimkl k ‚Dracovi‘, zapojuje všechen šarm, jenž mu jeho nynější podoba propůjčovala.

„Máme dost času,“ odvětil hlas pobavený Harryho nedočkavostí. Pseudo-Draco Harrymu vtiskl polibek na čelo, zdál se být málem imunní vůči všem žádostivým signálům, které k němu Harry alias přitažlivá dívka vysílal.

„Prosím!“ Po další půl hodině Harry málem propadal zoufalství. Byl vzrušený, což bylo zvláštní v ženském těle, celou svou bytostí toužil dostat se onomu mnoholičnému přeludu blíž, chtěl ho cítit, vnímat, chtěl v jeho objetí zavřít oči a představit si...
„Prosím...“ zopakoval toužebně.

Alias-Draco se usmál, posílaje tak roj motýlů do Harryho nitra, a kývl.

Když za nimi konečně zapadly dveře pokoje v prvním poschodí budovy, Harry se s očekáváním sálajícím z každého kousíčku svého já otočil k ‚Dracovi‘, doufaje, že přece jen dostane to, po čem celý večer prahnul.

Kdyby to byl pravý Draco, Harry by si s ním s chutí povídal, chtěl by vědět všechno, s úlevou by se mu rozplakal v náručí...
Ale všechno, co měl, byla skořápka, která uvnitř skrývala někoho jiného, a Harry chtěl zoufale okusit aspoň to málo, co mu situace dovolovala. Bál se s tímhle člověkem mluvit, nechtěl s ním příliš komunikovat jinak než pohledem a dotekem, aby nerozbil iluzi, pro něj tak vzácnou. Všechno, co mu zbývalo, byl sex – bezduchý sex na jednu noc; ale i ten střípek znamenal tolik pro Harryho uplakanou duši.
Nechtěl se zabývat následky, nechtěl myslet na to, co přijde, až se slunce ujme vlády a on bude muset pohlédnout do tváře bezútěšné realitě.

Jeho partner si ale hodlal dávat na čas, ačkoliv ho měli už tak málo. Provokativně pomalu Harryho dívčí zevnějšek zbavil šatů, věnuje pozornost rafinovanému šněrování – Harry se v duchu za ten pošetilý nápad proklínal! Nekonečně dlouho zasypával Harryho tvář, dekolt a ramena kratičkými polibky, celou dobu s potutelným úsměvem. Dovolil Harrymu rozepnout a svléknout mu svou lehkou košili připomínající krátkou tuniku, přičemž se Harrymu podařilo utrhnout dva knoflíky, tak se mu třásly ruce. Pak ale Harryho otočil zády k sobě a k Harryho zděšení mu převázal oči černým šátkem.

„Ne... To ne... já...“ začal Harry, ale byl umlčen ukazovákem přiloženým přes ústa.

„To je v pořádku,“ ozvala se konejšivá odpověď.

„Ale- “

„Pššš.“

Mlčel tedy. Mlčel a pokusil se vypudit z hlavy myšlenky na imaginární přesýpací hodiny, odměřující zbývající čas – bylo ho již příliš málo!

A pak ucítil, jak se účinky lektvaru začínají vytrácet.

„Měním se zpátky!“ vyhrkl bez ohledu na to, jak zbytečné takové konstatování asi muselo být. Hlas, který se mu linul z hrdla, již nebyl dívčí, ale začínal se podobat jeho vlastnímu.

„To je dobře,“ uslyšel klidnou odpověď a měkké dlaně přejely po jeho pažích nahoru dolů, jako by ho chtěly chlácholit.

Jeho vlasy se prudce krátily, cítil, jak se jeho tělo skládá zpět do podoby, na kterou byl zvyklý, ucítil jemné zacukání na čele, jak se proslulý cik-cak vrátil na původní místo.

Bylo po všem. Byl zase tím, kým byl – byl Harry Potter.

Teplý dech ho pohladil po šíji, linka kreslená polštářky rtů zbrázdila jeho ramena, jemné vlasy ho zašimraly na kůži.

„Nech se nést,“ přišlo tiché vydechnutí a Harry si uvědomil, že hlas zní stále jako ten Dracův. Lektvar u jeho společníka tedy stále působil, přinejlepším zbývalo ještě téměř půl hodiny, snad dokonce ten dotyčný vypil svoji dávku o něco později než Harry...

A Harry se nechal nést – do snů a představ a vzpomínek. Nechal se kolébat doteky rtů a rukou, uvěřiv na chvíli, že vše je reálné a ne pouhý přelud. Nechal se – slepý a nevidoucí – hýčkat a laskat, nechal se dovést k posteli a důvěřivě otevřel své srdce i své tělo, nevěda, komu vlastně. Nebránil slzám, které mu vstoupily do očí, když se s ním neznámý miloval. Nezadržoval slova, která mu vytryskla z úst, když ztrácel jakoukoliv sebekontrolu; bylo mu jedno, že když svému společníku poté hořící a sladce vyčerpaný padl do náručí, opakovaně šeptal Draco, přestože kluboví hosté nemají jména.
Když se nakonec propadl do spánku, stále s páskou přes oči, nevnímal už Harry obrysy těla člověka, jemuž spočíval na hrudi. Zdálo se mu o Dracovi.

~*~


Harry se zavrtěl, když ho paprsky slunce pošimraly na tváři. Pomalu se probral a otevřel oči, ale nic neviděl. Byl příliš rozespalý, než aby tomu věnoval pozornost, a jen se překulil na druhý bok. Zvolna se rozpomněl na předchozí noc, uvědomil si, kde zřejmě nyní je – a překvapilo ho, když v intimní blízkosti nahmatal něco teplého, měkkého, lidského... Předpokládal, že ráno po partnerovi, s nímž strávil noc, nebude ani památky.

Unaveně se přisunul blíž k lákavému teplu druhého člověka – bylo to vlastně docela příjemné probuzení. Zhluboka se nadechl a –

„Ach bože,“ zamumlal napůl ještě ze spaní. „Pořád voníš jako on, i když už ses musel proměnit zpátky.“ Polkl a skousl si ret, když ho bolestivě píchlo u srdce. „Už je ráno? Ten sen byl příliš krásný, příliš skvělý... Teď už je zase po všem, že jo...“ Jeho hlas, který rychle nabíral na nešťastném podtónu, se zlomil. „Bože.“ Vzlykl a rukou si vjel do vlasů, promnul si spánky. Po tváři z pod šátku vyklouzla slza. Druhá. Slaně se rozplývaly na jeho rtech.

Jemná ruka ho pohladila po líčku. Nepomohlo to. Harry se cítil hůř než kdy dřív, bolelo to – skoro jako by Draca ztratil podruhé...



„Harry.“ Málem neslyšné zašeptání se ozvalo z bezprostřední blízkosti. Nechápal.

„Harry.“ Znovu. Ruce se natáhly přes jeho hlavu, cítil pohyb vedle sebe, uzel na šátku povolil. Harry otevřel uslzené oči.

Světlé vlasy se v ranním slunci zlatavě třpytily, šedé tůňky se na něj upíraly plné starosti.

„Jak to?“ zamumlal Harry zmateně. „Lektvar už... musel ses přece proměnit zpát- “

„Harry.“ ... „Neměl jsem žádný lektvar.“ Štíhlé prsty našly Harryho ruku a pevně ji sevřely. „Byl jsem to celou dobu .“ Jeho ruka nyní putovala na Dracovu hruď, kde ji Draco rozprostřel naplocho v místě, kde Harry mohl vnímat tlukot jeho srdce.

„Harry, odpusť, je mi to tak líto. Nikdy jsem tě neměl opustit.“ Šedé oči se schovaly pod klenbou řas.

„Co... Jak jsi...?“

„Včera večer jsem šel kousek za tebou, sledoval jsem tě celou dobu, věděl jsem od začátku, kdo jsi a...“

Harry jen zíral – nevěřícně, nechápavě – a ztěžka dýchal.

„Harry, já...“ Draco se odmlčel a poté vážným tónem pokračoval, jako by mu to, co říkal, působilo muka; oči se mu leskly, „...jestli už o mě nestojíš, Harry, chápu to. Neměl jsem tě nikdy nechat samotného, neměl jsem... celou tu dobu... Harry...“ Průhledná krůpěj si našla cestu ven z koutku Dracova oka a pomalu klouzala dolů podél jeho nosu, následovaná další. „Jestli už mě... nemil- “ Draco nedořekl.

„Panebožedracotyidiote,“ bylo to poslední, na co se Harry vzmohl, než prudce vtáhl Draca do objetí a hladově ho políbil na slané rty.

~fin~

Děkuji Dangerous za beta-read.


Pozn.: Zpěvák, který v Mnoholičném klubu stojí na pódiu, byl inpirován Brianem Molkem.


++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Harry Potter fan fiction ++