Fan Fiction - Harry Potter - Povídky



The Lie - Lež
~by Estriel~
Věnováno JANICE.

~Hello, I’m your mind giving you someone to talk to, hello~


Prudký vítr zuřivě zakvílel a Draco Malfoy se zimničně zachvěl pod další sprškou studené vody. Přitáhl si černý hábit blíž k tělu v marné naději, že ho plášť přece jen maličko zahřeje.

Dovolil si na vteřinku zavřít unavené oči. Kapky deště dopadaly na jeho tvář v nepřetržité symfonii, tap tadap tap tap. Byl promočený skrz naskrz, prsty křečovitě svírající hůlku téměř promodralé.

Draco nenáviděl – z duše nenáviděl! – hlídkovací službu, na niž byl čas od času nasazen. Byla to podřadná práce. Proč ji musí dělat zrovna on, syn Voldemortovy pravé ruky?! Chce se snad Temný pán takto přesvědčit o jeho loayalitě?

Právě v okamžicích, jako byl tento, Draco nejvíce proklínal svou náležitost do řad Smrtijedů. Tehdy nejvíce pochyboval o správnosti svého rozhodnutí, cítil největší zášť k černému znamení na vlastním předloktí i k tomu, kdo mu jej vtiskl a Jehož-jména-se-hlupáci-dosud-bojí. Právě v takových momentech, ve chvílích, kdy byl sám a kdy se cítil pod psa, tehdy mu jeho mysl začala směle podsouvat tisíce dotěrných nápadů...

Nerozhodl ses přece jen špatně? Nebylo by ti teď líp, kdyby ses byl přidal ke Světlé straně? Nebylo by mnohem příjemnější čekat někde v úkrytu s Brumbálovým Zlatým chlapcem? Určitě jsi tehdy mohl zvolit jinak, určitě by existovala nějaká mož- -- A dost! zastavil Draco vnitřní monolog. Tohle k ničemu nevedlo, nemohl vrátit čas. Přál by si, aby se všetečného hlásku mohl zbavit, aby mohl rozdupat veškeré pochybnosti i zbytky starých emocí, které nahlodávaly jeho už tak labilní vyrovnanost.
Nedokázal to. Co chvíli ve vzpomínkách zabloudil k věcem minulým, které by pro něj měly být tabu, v duchu se neustále vracel k onomu poslednímu osudnému rozhovoru před rokem a půl...

~If I smile and don’t believe
Soon I know I’ll wake from this dream
Don’t try to fix me I’m not broken~


Když Harryho líbal, když ho držel v náručí, když byl štěstím bez sebe, když vdechoval vůni jeho kůže... V každém okamžiku; každý den, každou hodinu, minutu, každou vteřinu, kterou spolu strávili – Draco neustále věděl, že tohle, ten nečekaný a překvapivě uspokojivý vztah je odsouzen k zániku. Dříve či později bude po všem.
Toto vědomí viselo v jeho mysli jako strašák, jako děsivý stín se vznášelo nad každým dnem, ne a ne dát pokoj, byť se sebevíc snažil je potlačit.
Draco nikdy neuvěřil, že snad existuje i jiné východisko, jiná cesta... Nedal na sobě nic znát, ale uvnitř se užíral, obávaje se každého nového dne, protože by mohl být ten poslední.

Někdy si zoufale přál, aby se dovedl na všechno dívat Harryho nevinnýma naivníma očima, aby si mohl vychutnávat společné chvíle v bláhové představě, že je nikdo a nic nerozdělí. Na druhou stranu mu bylo jasné, že alespoň jeden z nich musí racionálně přemýšlet; byl is vědom své zodpovědnosti vůči Harrymu.

Bylo to jako krásný sen a Draco věděl, že se jednoho dne musí probudit, ať se mu to líbí sebemíň.

Rozhodující okamžik nastal několik málo dnů před koncem sedmého ročníku. Voldemort se zřejmě odhodlal k zahájení otevřené války. Draco, zrovna tak jako mnoho jeho zmijozelských spolužáků, obdržel strohou zprávu z domova:

Draco,
Už je čas. Neprodleně se dostav domů.
Tvůj otec


Draco na kus pergamenu nejprve několik chvil strnule zíral. Očekával to. Celou dobu věděl, že to jednou musí přijít. Přesto tomu nemohl uvěřit, nechtěl uvěřit. Nechtěl odejít.

Spěšně si sbalil kufry a chystal se k odchodu, připraven přijmout svůj úděl. Jak jednoduché...

Situace se značně zkomplikovala, když mu v jedné z chodeb vedoucích ven ze sklepení cestu zastoupil udýchaný Harry Potter. S Potterem byly vždycky jenom problémy.

„Nemůžeš odejít,“ zkonstatoval Harry a upřeně na Draca hleděl.

„Že ne?“ odfrkl Draco, nadzdvihl obočí a vykročil vpřed, zamýšlel Harryho zkrátka obejít.

Harry ho chytil za zápěstí, tak pevně, až to zabolelo, načež Draca přimáčkl ke zdi, jednu dlaň přimáčkl na jeho hruď, aby se Draco nemohl hnout z místa.

Takhle to nepůjde, uvědomil si Draco, když se mu nerovné kameny tvořící zeď zaryly do zad a když mu Harry odhodlaně oznámil:

tě nenechám odejít.“

Tak tedy jinak. Sám sis o to řekl.

„Po všem, co jsme spolu –“ pokračoval Harry poněkud měkčeji, ale Draco ho nenechal domluvit.

„Pottere.“ Volnou rukou odsunul Harryho dlaň. „Harry,“ dal přednost jemnějšímu oslovení, přesto však zůstal věcný a mluvil s jistým odstupem. Položil ruku na Harryho rameno a maličko ho od sebe odstrčil.

„Co se mezi námi stalo, je minulost. Bylo to všechno fajn, Harry, byl bych blázen, kdybych tvrdil něco jiného... Ale nic to pro mě nemění, nic to pro mě neznamenalo.“ Draco krátce uhnul pohledem, protože dobře věděl, že by neunesl dívat se do Harryho upřímných očí a přitom vypustit z úst takovou nehoráznou lež. „Byla to zábava, to ano... Vlastně jsem ti to nechtěl takhle říkat, ale... Už toho bylo dost, Harry, začínals mě... nudit. Promiň.“ Naoko lhostejně pokrčil rameny.

„To není pravda.“ Bylo to pouhé zašeptání plné bolesti a zklamání.

„Ne. Harry, neříkej, žes to celou dobu nevěděl.“

Poodstoupil a všiml si, jak zničeně Harry vypadá. Stálo ho veškeré sebeovládání, aby ho nevzal do náručí a nezačal ho konejšit.

„Ale... ale... nemůžeš přece... Voldemort... nemůže tě...“ mumlal Harry nesouvisle.

„Pottere, nepotřebuju, abys mě zachraňoval, opravdu ne. Vím, co dělám,“ přerušil Draco jeho polohlasný monolog. Poté se obrátil k odchodu.

„Ale, ale.. Draco, já... já tě – “ Harryho hlas zněl nyní dočista zoufale, jako by se mu rozsypal celý svět pod rukama, měl slzy na krajíčku.

„Sbohem,“ řekl Draco dřív, než stihl Harry vyslovit, co měl na srdci, a rychlými kroky zamířil pryč.

~Hello I’m the lie living for you so you can hide~


Zastavil se teprve, až když byl v dostatečné vzdálenosti od místa, kde nechal Harryho bezradně stát. Na chvíli se opřel o studenou zeď a zavřel oči.

„Já tebe taky,“ zašeptal sám pro sebe v odpověď na vyznání, které Harryho nenechal dokončit.

Bolelo to – ten výraz v Harryho tváři, zrazený, zklamaný. Ale co mohl Draco jiného dělat? Chtěl-li, aby Harry zůstal v bezpečí, aby oba zůstali v pomyslném bezpečí, musel Harryho zranit – potřeboval ho odradit od hloupostí, které by ho jinak mohly napadnout.

Draco nemohl dost dobře změnit svůj vlastní osud – alespoň si to tehdy myslel. Neměl jinou možnost, než následovat ve šlépějích svého otce. Zároveň si byl jistý, že Harry ho nikdy nenechá jen tak jít – Harry by se ze všech sil snažil ho ze spárů Smrtijedů vysvobodit, zachránit ho. Harry by se ho nikdy nevzdal – pokud by si myslel, že Draco o něj stojí.

Proto se Draco rozhodl lhát – pro Harryho vlastní dobro.

~*~


Draco tedy – jak se od něj očekávalo – vstoupil do řad Smrtijedů a stal se Voldemortovým služebníkem. Časem se mu jakž takž podařilo přesvědčit sebe samého, že k Harrymu vlastně nic necítí a nikdy necítil; snažil se uvěřit vlastní lži; pokoušel se zadupat v sobě veškeré emoce. Skoro se mu to povedlo.

~*~


Zhruba dva roky poté, co Draco ve spěchu opustil školu, vše nasvědčovalo tomu, že Voldemortovy jednotky ve válce přece jen zvítězí.

Když slavný Harry Potter, hrdina, k němuž se upínaly poslední naděje kouzelnické veřejnosti, upadl do zajetí, všichni Smrtijedi nadšeně oslavovali vítězství, které nyní bylo de facto jisté. Všichni až na jednoho.

Draco Malfoy zůstal stát jako opařený, když se mu donesla ta velkolepá novina. Takhle to přece nemůže skončit. Nesmí skončit.
Draco se rozhodl ještě jednou se postarat o Harryho bezpečí.

Jakožto jeden ze Smrtijedů se snadno dostal k místu, kde byl Harry držen – tím spíš, že Malfoyovo sídlo, jehož kobky Voldemort k podobným účelům nezřídka využíval, znal jako své boty. Dokonce v jedné z temných studených cel v dětství strávil několik děsivých nocí – za trest.

Draco očekával, že vstup do kobky, v níž byl Harry vězněn, bude střežit hned několik elitních Smrtijedů. Mýlil se.
Dveře Harryho cely hlídali všehovšudy dva Smrtijedi – oba značně unavení a ospalí, byla totiž noc. Potter neměl hůlku a byl vyčerpaný a pečlivě spoutaný – tak proč si dělat starosti... Draco si byl jist, že kdyby se k Voldemortovi donesla zpráva o takovém nezodpovědném přístupu, ani jeden z dotyčných služebníků by nezůstal naživu. Ovšem jemu to jen ulehčilo práci.

Zbavit se strážců bylo otázkou několika vteřin – dva zelené záblesky a oba se bezvládně sesunuli na zem.

Poté, co se chvíli věnoval zdolávání zamykacích kouzel, mohl Draco konečně otevřít pevné dubové dveře a vstoupit do cely.

Chlad kobky na něj dýchl tak prudce, až Dracovi přeběhl mráz po zádech. Uvnitř panovala neproniknutelná temnota.

„Lumos,“ zašeptal a kužel světla prořízl temnotu. Dracovi se naskytl pohled, při němž se jeho útroby bolestivě sevřely.

Na tvrdé podlaze kobky ležel Harry schoulený do klubíčka. Byl téměř nahý, z jeho hábitu zbývalo jen pár cárů, třásl se zimou. Zápěstí měl rozedřená do krve – to jak se marně snažil zbavit se pevných pout. Mžoural proti světlu vyděšenýma očima, neměl brýle – vypadal bez nich tak bezbranně!

„Harry,“ Dracův hlas se maličko zachvěl, když vykročil k druhému člověku.

~Suddenly I know I’m not sleeping
Hello I’m still here
All that’s left of yesterday~


Draco poklekl vedle Harryho schoulené postavy a jal se zbavovat jeho ruce pout.

Když před chvílí jeho zrak spočinul na málem zlomeném Harry Potterovi, všechny city, které považoval za dávno vyvanulé, ho zaplavily s nevídanou intenzitou – nic se nezměnilo, stále k Harrymu cítil stejnou náklonnost jako kdysi dřív, jako vždycky. Vše, o čem se domníval, že je maximálně nostalgickou vzomínkou, bylo náhle znovu zde; vše, co v Dracově srdci zbývalo, vyplavalo na povrch.

„Draco?“ Harry promluvil tiše, nevěřícně, unaveně. „Tys... Myslel jsem, že...“ nedořekl, neboť Draco přes jeho rty položil svůj ukazováček.

„Harry... Lhal jsem. Nikdy bych tě nebyl opustil, kdyby to nebylo nutné. Ale musel jsem se ujistit, že zůstaneš v bezpečí a nebudeš si se mnou lámat hlavu. Odpusť.“
Polibek, umístěný na Harryho čelo, byl jen lehký, ale jako by prozrazoval víc, než veškerá slova.

Mezitím se Dracovi podařilo sejmnou Harrymu pouta. Smutně si prohlédl jeho poraněná zápěstí a cítil se náhl příšerně provinile – jak mohl něco takového dopustit?! Což si nepředsevzal, že se postará o Harryho bezpečí?
S polohlasně vyřčeným léčivým kouzlem si Harryho přitáhl k sobě a do náručí. Všiml si, jak se Harry v jeho objetí uvolnil.
I po tom všem mi tak bezmezně věříš? Draco cítil příjemné teplo u srdce.

„Víš, nikdy jsem na tebe nepřestal myslet.“ Harry se stulil do jeho náručí.

Draco ho opatrně zahalil do vlastního černého pláště.

„Já na tebe taky ne,“ odpověděl a pocuchal Harryho vlasy. Pak si ale uvědomil, proč vlastně přišel. Neztácej čas!
„Harry, musíš se odsud dostat,“ řekl odhodlaně a začal se probírat ve svých kapsách. „Rychle musíš zmizet. Neboj, dostanu tě do bezpečí.“ Konečně našel malý sametový váček a rozvázal šňůrku, která jej uzavírala.
„Uvnitř je přenášedlo, můžeš uniknout...“
Usmál se na něj: Zelené oči ho pozorně sledovaly, jako by se snažily nahlédnout až do nejtemnějších zákoutí jeho duše.

„Ale ty půjdeš se mnou.“ Harry ho pevně uchopil za předloktí.

„Ne, Harry, musím tu zůstat a zamést stopy a – “

„Myslíš si, že se tě jen tak vzdám? Podruhé? I kdybys mě poslal pryč, vrátím se pro tebe, Draco, nenechám tě tu.“

„Budeš muset, Harry,“ zamumlal Draco a namířil hůlkou na Harryho spánek. „Sbohem,“ řekl a s tichým Obliviate vymazal posledních pár chvil z Harryho vzpomínek. Zároveň vtiskl do Harryho dlaně přenášedlo v podobě malého stříbrného šperku.

„Sbohem,“ zopakoval, když Harry s neslyšným zavířením vzduchu zmizel.

~Hello, I’m the lie living for you so you can hide, hello~
~Evanescence – Hello~


~fin~

Děkuji Dangerous za beta-read.


++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Harry Potter fan fiction ++