Fan Fiction - Harry Potter - Povídky



Poprvé
~by Estriel~

S lidskou pamětí je to často tak, že si pamatuje věci, které jsou něčím výjimečné, jedinečné. A pak si rovněž pamatuje věci, které sice nemusejí být výjimečné, ani jedinečné – mohou to být věci, které opakujeme každou chvíli, každý den, každých pár týdnů. Věci, které se pro nás postupem času stanou samozřejmými. Naše paměť si je ovšem uchová – alespoň jednou, tehdy, když se staly poprvé. Pamatujeme si, jaké to bylo, když jsme se poprvé s někým milovali – zatímco z milostných eskapád následujících poté nám už v hlavě utkvělo podstatně méně. Jasně si vybavujeme svůj první školní den, první let letadlem, první jízdu autem, první velké zklamání – ale s opakováním tyto věci, kdysi tak vzrušující a nové, ztratí část svého lesku a stanou se (ve větší či menší míře) rutinou. Ona poprvé si ale mnohdy pamatujeme až do konce života.

Harry Potter si pamatuje několik „poprvé“.
Vzpomínku na to, jak ho strýc Vernon poprvé zamkl v přístěnku pod schody, který se mu později stal „domovem“, si Harry dokáže i dnes vyvolat se všemi detaily. Stačí, aby zavřel oči a maličko se soustředil, a v mysli mu vytanou obrazy a pocity tak jasné a skutečné, že mu – i po tolika letech – přeběhne mráz po zádech. Pamatuje si bolest, která mu pulsovala paží, za kterou ho Vernon vláčel. Vzpomíná si na slzy, které mu nevolky stékaly po zrudlých tvářích. Téměř slyší klapnutí západky, které se ozvalo, když za ním Vernon zvenku zavřel dveře. A pak už si Harry pamatuje jen tmu a zatuchlý vzduch a strach, ten paralyzující strach, který tehdy cítil, zatímco rukama tápal okolo sebe. Bylo tam tolik prachu, až se Harry bál, že se udusí.

Obdobně jasně si vzpomíná na to, jaké to bylo, když se poprvé dozvěděl, kým skutečně je. Vybavuje si Hagrida, jak se nad ním tyčí ve své úctyhodné výšce, jeho zarostlou tvář a překvapený tón, když zjistil, že Harry nic neví. Pamatuje si na pochybnosti, které ho přepadly, když mu Hagrid začal vysvětlovat, že je čaroděj a ještě ke všemu pěkně slavný. A rovněž si vzpomíná na vzrušení, které se dostavilo, když sám sobě dovolil tomu všemu uvěřit.
Když pak poprvé ucítil čáry a kouzla, magii – opravdovou magii (bylo to tehdy, když vzal v Ollivanderově obchodě do ruky svou nynější hůlku) – Harrym projelo nadšení, jaké do té doby nikdy nezažil. Magie byla jednou z mála věcí, které pro Harryho i po letech zůstávaly tak jedinečné a tak intenzivní, jako poprvé.
Když Harry poprvé vyslovil smrtící kletbu, hůlkou přitom míře na člověka, domníval se, že tohle – zabíjení – bude patřit k oněm věcem, které se nikdy nestanou rutinou. Kdyby měl tehdy na výběr, Harry by se rozhodl už nikdy více ten zážitek neopakovat. Bylo to příšerné. Harry si zcela jasně pamatuje výkřik, který se člověku pod maskou Smrtijeda vydral z úst, když zelený paprsek zasáhl jeho hruď. Neví sice, jak jeho první oběť vypadala, ale ten výkřik Harryho pronásledoval ještě dlouhé týdny. Celý se roztřásl a zůstal stát na místě, zkoprnělý hrůzou. Zíral na bezvládné tělo před sebou a polohlasně opakoval: Já ho zabil, já ho zabil. Nebýt Hermioniny pohotovosti, Harry by tehdejší střet nebyl přežil. Harry netuší jak, ale Hermioně se tehdy podařilo přimět ho k pohybu a dostat ho pryč – nebýt jí, Harry by byl nehnutě stál až do chvíle, kdy by se objevili další Voldemortovi přívrženci.
Podruhé už to bylo snazší, i když ne o moc. Jeho třetí, čtvrtá a pátá oběť přišly tak rychle po sobě – Harry po smrti prvního nepřítele neměl jinou možnost než zůstat při smyslech, dál se soustředit a rychle se zbavit i dalších dvou, poněvadž na tom závisel nejen jeho život, ale i životy jeho dvou nejbližších přátel.
Postupem času, jak okolo zuřila válka, se Avada Kedavra téměř stala kouzlem, jež bylo na denním pořádku. Nebylo zbytí – nebo si to Harry tehdy alespoň myslel.

Dnes, s odstupem času, se Harry ptá sám sebe, zda to skutečně byla pravda. Zda cesta k Voldemortově porážce opravdu musela být tak krvavá, jak byla. Znovu a znovu si klade otázku, jestli nebylo něco, co by byl mohl udělat, aby zachránil život byť jen jednomu kouzelníku či čarodějce. Cena za vítězství byla vysoká a Harry má dojem, že velkou část viny nese právě on – kdyby si byl počínal rozvážněji při hledání viteálů, kdyby byl snad rychleji rozluštil hádanky, které okolo zbývajících kousků Voldemortovy duše vyvstávaly, mohly snad být ušetřeny drahocenné životy. Ron, Molly a Charlie možná mohli zůstat naživu. Remus a Tonksová. Parvati Patilová, Collin Creevey, Ernie McMillan…
Harry zírá do své skleničky, na jejímž dně ještě zbývá trocha whisky, a potisící se zamýšlí nad tím, kteří z jeho přátel, známých či profesorů mohli přežít, kdyby… Kdyby, věčně to kdyby. To slovo Harryho pronásleduje a nedává mu spát, nahlodává jeho mysl a bodá ho do srdce jako nůž.

Harry do sebe obrátí zbytek nazlátlé tekutiny, která tak lahodně otupuje mysl, paměť a svědomí, a zvednutou rukou dá číšníkovi znamení, aby mu přinesl další drink. Už ani neví, pokolikáté dnes opakuje to samé gesto; proč počítat, když chcete především jedno – zapomenout, nemyslet – a peněz je stále dost. Harryho napadne, co by na to asi řekla veřejnost, kdyby věděli, co se stalo z jejich hrdiny, z jejich zlatého chlapce. S úšklebkem si představí ten skandál, který by jistě vypukl, kdyby vyšlo na povrch, že chlapec, který zůstal naživu, si často přeje, aby tomu tak nebylo, aby byl padl společně s Voldemortem.

„Je tady volno?“ zeptá se někdo a Harry kývne, aniž by se obtěžoval zvednout hlavu. Jen si stáhne kapucu o něco níže do čela, už ze zvyku. Netouží po tom, aby ho někdo poznal, i když tady, v jakémsi mudlovském pajzlu uprostřed Londýna, je pravděpodobnost výskytu kohokoliv, komu by jméno Harry Potter a jizva ve tvaru blesku něco říkaly, více méně nulová.
Muž, který si přisedne k jeho stolu s vlastní sklenkou alkoholu, vypadá, jako by na tom byl podobně jako Harry. Většina návštěvníků baru se vesele baví a s pohledem upřeným na malou obrazovku nad barem jásá při každé gólové šanci britského mužstva, ale Harryho nový spolusedící nepůsobí dojmem člověka, který by toužil začít tlachat o fotbale, a Harry je za to rád. Chce prostě mít svůj klid. Mimoděk vzhlédne, ale člověk naproti němu má skloněnou hlavu a kapuce jeho mokrého kabátu halí jeho obličej do stínu. Harry se už už chystá vrátit ke své whisky, když vtom si všimne cizincových rukou, nebo spíš prstenu na jedné z nich.

Harry promluví dřív, než si vůbec rozmyslí, jestli je to dobrý nápad, jestli by náhodou nebylo rozumnější prostě se zvednout a odejít, nechat minulost minulostí.
„Malfoyi?“ řekne nevěřícně a to jméno je tak cizí na jeho jazyce, jako by patřilo do jiného světa, světa, který Harry už dávno opustil.

Člověk sedící naproti němu prudce zvedne hlavu a jeho překvapený pohled se střetne s Harryho, stejně pronikavý, jako kdysi, snad jen o něco starší, unavenější, opatrnější. Ale to jsou všichni, kdo přežili – starší, unavenější, opatrnější.

Harry má dojem, jako by všechno okolo něj utichlo. Šum televize nad barem a povykování hostů ustoupí do pozadí, všechno vybledne, až Harry nevnímá nic než Malfoye, nebo spíš jeho magii. Je to dlouho, tak dlouho, co se z tak bezprostřední blízkosti setkal s něčí kouzelnou aurou, co měl tak blízko u sebe někoho, kdo , kdo rozumí, někoho z jeho světa. Je to tak zvláštní a Harrymu připadá, jako by se vracel do minulosti, protože v Malfoyových očích vidí odraz toho, co bylo, toho, co vidí sám v sobě, když se podívá do zrcadla – odlesk těch temných měsíců strávených ve válce se nikdy úplně nevytratí, a nikdo, kdo to nezažil, to nemůže pochopit. Kdo nebyl v sedmnácti letech donucen zabíjet a nést váhu očekávání ostatních, neporozumí.

„Tak se znovu setkáváme,“ prohodí Malfoy a nevěřícně potřese hlavou nad tím, že z několika tisíc hospod – a ještě k tomu mudlovských hospod – je to oba ve stejný večer přitáhlo na stejné místo. „Už je to dlouho,“ poznamená jakoby sám pro sebe a zvedne svou sklenici v němém přípitku. Pronášet nějaká přání by bylo prostopášné, nebo to tak Harrymu alespoň připadá, skoro jako pití nad hroby těch, kdo neměli tolik štěstí.

Mlčky dopijí každý svou sklenku, zaplatí a aniž by museli jeden druhému cokoliv říkat, se zvednou k odchodu. Venku prší, déšť dopadá na zem v dlouhých provazcích. Chvíli zůstanou stát přede dveřmi podniku. Ticho se protahuje a Harry se už chystá promluvit, říct Mám nedaleko byt, ale Malfoy ho předběhne.
„Nikdy jsem ti vlastně nepoděkoval,“ řekne zamyšleně a obrátí se k Harrymu, hledě na něj přes zplihlé světlé vlasy. „Za tu šanci, kterous mi dal a která mi zřejmě zachránila život.“
Harry si dobře vybavuje tu noc, kdy se Malfoy objevil a požádal o pomoc – to bylo také jedno z těch poprvé, na která se nezapomíná. „Můžu tě tedy alespoň pozvat na čaj,“ řekne Malfoy s úsměškem a Harry se ušklíbne spolu s ním – oba vědí, jak pateticky to zní. Oba tuší, že den, kdy spolu budou pít čaj a klábosit o starých časech, bude dnem, kdy voda poteče do kopce. Nicméně Harry přikývne a udiveně zamrká, když ho Malfoy z ničeho nic pevně obejme.

„Musíme se přemístit,“ řekne Malfoy prostě na vysvětlenou. „Je to trochu z ruky,“ dodá a pak už Harry cítí, jak ho přemisťovací kouzlo zvedá a nese pryč. Napadne ho, zda je to moudré, ale pak si uvědomí, že nemá důvod Malfoyovi nedůvěřovat – během války závisel jeho život mnohokrát na Malfoyových informacích a ani jedinkrát se mu nic nestalo; o to míň má teď, léta po skončení bojů, důvod k obavám.

V následujícím okamžiku se ocitnou přímo před nějakými vysokými dvoukřídlými dveřmi. Malfoy ho pustí a postoupí k dveřím, které se pod jeho dotekem samy otevřou. Harry se rozhlédne a konečně si uvědomí, kde jsou. Překvapí ho to.

„Nevěděl jsem, že ti vrátili Sídlo,“ podiví se a vejde za Malfoyem dovnitř.

„Je to teprve nedávno. Bystrozorové sice už s čištěním skončili dávno, ale ministerstvu trvalo věky, než se uráčili pustit mě sem zpátky,“ vysvětlí Malfoy a mávnutím hůlky rozžhne pár lamp po stěnách. Magie… Malfoy se – na rozdíl od něj – kouzel nevzdal. Harrymu se náhle zasteskne po jeho vlastní hůlce, kterou se s sebou poslední dobou ani neobtěžuje nosit.
Harry si všimne bílých prostěradel rozhozených přes většinu nábytku ve vstupní síni a zamrazí ho – Malfoyovo Sídlo, které těsně po válce jednou viděl v jeho plném lesku, je nyní pouhou smutnou vzpomínkou na to, čím kdysi bývalo. Rozlehlá síň díky své velikosti působí ještě pustší a prázdnější. Harry je proto rád, když mu Malfoy pokyne hlavou a zamíří po schodech nahoru.

„Není to to, co kdysi,“ zkonstatuje Malfoy, otáčeje se k Harrymu, zatímco stoupá po schodišti půl kroku před ním. „Ale jsem trochu sentimentální – doma je doma,“ řekne s tichou ironií v hlase, ale Harrymu neunikne, že to Malfoy ve skutečnosti myslí vážně. Ten pocit dobře zná. On sám se po válce několikrát vrátil do Bradavic, na jediné místo, kde se kdy cítil doma. Táhlo ho to tam, i když ze školy čar a kouzel nezbylo nic než prázdné místnosti a ošumělé obrazy na stěnách. Pak se ale do hradu vracet přestal; vzpomínky, které v něm vyvolával pohled na potrhané závěsy v nebelvírské ložnici či polámané oblouky ve Velké síni, byly příliš bolestné. Možná se vrátí až ministerstvo dokončí rekonstrukci, která konečně před pár měsíci začala.

Vyjdou do prvního patra a kráčejí tlumeně osvětlenou chodbou – Harry si všimne, že na stěnách jsou tu a tam bledá místa, jak bystrozorové zřejmě sňali portréty, které v sobě měly černou magii.

„Používám jen několik pokojů,“ pokračuje Malfoy a otevře Harrymu dveře po levé straně chodby. Harry vejde, následován Malfoyem, a prohlédne si interiér místnosti – zjevně to bývala studovna, i když z knihovny, rozprostírající se po stěnách, zůstala s bídou polovina. Malfoy si všimne Harryho pohledu a vysvětlí:
„Zbytek byly knihy o temných uměních. Otec si v nich skutečně liboval. Měl například první vydání Zmijozelových Očistných kleteb.“
Harry si není úplně jistý, ale má dojem, že Očistné kletby je svazek věnovaný tomu, jak co nejefektivněji vymítit z kouzelnické populace ty, jejichž krev není čistá.
Malfoy přistoupí ke stolu v rohu místnosti a s tichým zamumláním vyčaruje podnos s konvicí plnou voňavého čaje a dvěma šálky.

„Čaj?“otočí se zpět k Harrymu a nadzvedne obočí.

„Musím ti opravdu odpovídat, Draco?“ opáčí Harry s lehkým povzdechem a opětuje úšklebek, který se Malfoyovi nad jeho odpovědí objeví ve tváři.

„Tudy,“ mávne Malfoy rukou k otevřeným dveřím do vedlejší místnosti.

Harry jimi klidně projde a zastaví se uprostřed ložnice. Draco vejde hned za ním a zůstane stát naproti němu. Chvíli na sebe hledí, načež se beze slova začnou svlékat. Harry shodí plášť, přetáhne si přes hlavu svetr, vyzuje si boty, pak se sehne, aby si stáhl ponožky… Netrvá dlouho a stojí před sebou nazí.
Harry udělá krok, pak druhý, až je dost blízko na to, aby se mohl dotknout dlouhé světlé jizvy táhnoucí se přes Malfoyovu hruď. Jasně si vzpomíná, jak se tehdy – poprvé v životě – bál, že někoho zabil. Pak už se skloní a jeho rty se rozběhnou přes Dracův krk, ramena, hruď… pečlivě se však vyhýbajíce jeho ústům.

Jsou věci, které nezapomínáme. Tohle je jedna z nich. Harry si připadá, jako by byl zpátky – zpátky v době, kdy mu bylo osmnáct a kdy spolu s pár členy Fénixova řádu čekal, až se objeví jejich špeh a podá nejnovější zprávy. A pak, v těch krátkých okamžicích mezi Dracovým hlášením a jeho návratem do Voldemortova tábora, si – aniž by o to usiloval – zapamatoval každý kousek Dracova těla. Prudké, uspěchané pohyby, rychlý sex kdesi za zamčenými dveřmi, touha po úlevě… Harry si dodnes myslí, že to bylo právě tohle, co ho tak nějak udrželo při smyslech. Sex. Jak smutné.
Dobře si pamatuje i tohle poprvé, které začalo jako hádka, v níž na sebe štěkali urážky a místo hůlek se do sebe pustili pěstmi. Už si ale nevybavuje, kdy jejich rvačka přešla v něco jiného, jak k tomu došlo, že energie jejich antipatie prostě vyústila v impulzivní sex, který byl po dlouhou dobu tím nejintenzivnějším, co Harry tehdy zažil. Nemilovali se, ne. Dokonce se ani nelíbali. Jen sex a to tehdy stačilo.

Ani tentokrát to není jiné – jejich střetnutí je silné a uspokojivé; nakonec leží jeden vedle druhého na posteli, těžce oddychujíce, těla poseta otisky prstů, nehtů, zubů. Tehdy Harry nechápal, proč zrovna Malfoy. Dnes má dojem, že to možná ví. Přes všechny rozdíly se mu Malfoy podobá víc, než kdokoliv jiný. Malfoy je jedním z mála, kteří si vůbec mohou dovést představit, jaké šrámy si Harry z války odnesl. Malfoy je jediný, kdo kdysi neuhnul před Harryho vztekem a zlostí… a nyní před jeho únavou a zatrpklostí. Malfoy je jediný, kdo se Harrymu – tehdy jako dnes – dovedl pyšně postavit.

Přesto se ale tentokrát něco změnilo. Jsou oba starší, unavenější, opatrnější. Snad proto se Malfoy, když popadne dech, k němu otočí a zeptá se, ještě jednou:
„Čaj?“
Snad proto k němu Harry obrátí oči a vydechne:
„Rád.“

~fin~

Děkuji Dangerous za beta-read.


++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Harry Potter fan fiction ++