Fan Fiction - Harry Potter - Povídky



Motýlí křídla
~by Estriel~


Neb láska druhou stranou nenávisti jest
A srdce život tvůj tak často mate
Lež s pravdou snadné je si splést
Co třpytí se, to není vždycky zlaté

You give me butterflyz
Got me flying so high in the sky
I can't control the butterflyz
You give me something I just can’t deny
Something thats so free
I just can't control the way I feel

~Alicia Keys, Butterflyz~


Když Draco Malfoy poprvé spatří Harryho Pottera v obchodě Madam Malkinové, nevidí slavného hrdinu či zachránce kouzelnické populace, ale chlapce, který se na všechno, co Draco pokládá za samozřejmé, dívá očima rozšířenýma úžasem, jako by to pro něj bylo nové a neuvěřitelné.
Draco dosud nikdy nezahlédl podobně upřímné ohromení, a když po očku fascinovaně pokukuje po onom chlapci s havraními vlasy a překvapivě jasnýma zelenýma očima, cítí, jak se hluboko uvnitř něj cosi zlehýnka zatřepetá, jako by se v jeho hrudi roztančil drobounký motýlek. To jest další z věcí, které Draco dosud nepoznal, a přestože je ono chvění vesměs příjemné, Draco je pro jistotu přece jen pečlivě skryje pod maskou znuděné lhostejnosti.

~*~


Když Draco onoho hocha o několik dnů později potká na palubě bradavického školního vlaku a zjistí, s kým má tu čest, úpěnlivě si přeje, aby s ním mohl mluvit, aby mu mohl nabídnout své přátelství – jednak proto, že Draco žádné skutečné přátele nemá, ale především proto, že ten neposedný motýl v jeho nitru se znovu probouzí...
Ale Harry Potter je ve společnosti toho příšerného pihatého kluka a jelikož Dracova rodina rodinou Weasleyů odjakživa pohrdá – a to mu bylo vštěpováno od raného dětství, Draco nemůže jinak než nasadit arogantní tón a navrhnout Harrymu Potterovi svou nápomoc při hledání těch správných přátel.

Když chlapec se zelenýma očima jeho nabídku chladně odmítne, cítí Draco zcela zřetelně, jak motýlek, který se hravě proháněl uvnitř něj, padne mrtvý k zemi. Cítí ostrý hrot ponížení, jak se mu bolestivě zabodne do srdce, vpouště trpký jed do jeho krve. A protože láska a nenávist jsou dvě strany jedné mince, nezdá se Dracovi nijak těžké onu minci s cvrnknutím obrátit.

~*~


O čtyři a půl roku později, kdy je Draco v pátém ročníku, už motýlka, který se mu tak dávno usídlil v břiše, málem odvál vítr zapomnění. Provokování Harryho Pottera se již stalo Dracovou rutinou, dělá vše proto, aby mu uškodil, nenávidí ho, nenávidí chlapce s jizvou ve tvaru blesku na čele skoro jako by ta nenávist byla součástí jeho osobnosti – vždyť Draco již téměř zapomněl na druhou stranu mince.

O to větší je jeho úlek, když se mu tato z ničeho nic připomene během famfrpálového zápasu mezi Nebelvírem a Zmijozelem.

Draco spatří záblesk zlata pouhých několik metrů od sebe a prudce vystartuje oním směrem, odhodlán zmocnit se drobného okřídleného míčku. Letí šílenou rychlostí a najednou je vedle něj Harry Potter – Draco nechápe, jak ho mohl dostihnout, ale ach!, Potterovo stehno se otře o jeho vlastní, jejich ramena se dotýkají, když oba vztáhnou ruku po Zlatonce. Draco cítí celé hejno motýlků, jak se mu třepotají pod kůží, tep mu hlasitě buší v uších, už jen kousíček, pár milimetrů a Zlatá bude jeho...
Jeho prsty se sevřou v chytačském hmatu, ale je příliš pozdě, míček byl před zlomkem vteřiny uvězněn v Potterově dlani a Dracovy nehty jen zoufale sklouznou po hřbetu jeho ruky, zanechávajíce za sebou červené škrábnutí.

Potter vyrovná svůj let těsně nad zemí a Draco ho sleduje, jak vítězoslavně zvedne nad hlavu ruku se vzpouzejícím se míčkem, stříbrná křidélka chaoticky bijící o jeho prsty. Potter má Zlatonku třepotající se ve své dlani a Draco zůstane sám se záchvěvem motýlích křídel hluboko uvnitř.

Narozdíl od doby, kdy mu bylo jedenáct, nyní Draco onen pokradmu se šířící hřejivý pocit dokáže identifikovat. Tuší, co ten vzrušený šelest kolem jeho žaludku znamená, a děsí se toho – proto se pokusí protivného motýla v sobě zadupat, polámat jeho pestrobarevná křídla.

Snese se dolů k rozjásaným nebelvírským a jako by si chtěl dokázat, že vše je jako dřív, začne Pottera bezostyšně urážet.
Ale když se po něm rozlícený Harry Potter vrhne, když Draco ucítí jeho pěst stále ještě svírající Zlatonku, když se oba svalí na zem, Potter spočívaje na Dracovi celou svou vahou – tehdy Draco definitivně pochopí, že není jako dřív.

Když poté s krvavým nosem pozoruje vzteklého Pottera, jak je odváděn k hradu pod dohledem rozezlené profesorky McGonagallové, není to zadostiučinění, co ho jako přívětivý plamínek hřeje u srdce.

Později nedovolí madam Pomfreyové, aby zhojila všechny jeho škrábance a modřiny – stráví následujících pár dní v permanentní bolesti, bolesti, která Dracovi připadá sladká, neboť mu ji způsobil člověk, na kterého Draco od onoho zápasu nemůže přestat myslet.
Dokonce si z Harryho nikdy neutahuje kvůli zákazu hraní famfrpálu – po pravdě řečeno je Draco kvůli Potterově koštěti pod zámkem poněkud mrzutý, protože famfrpál bez Harryho Pottera jako by pro něj ztratil veškerý lesk.

~*~


Na konci pátého ročníku se Draco domnívá, že Harryho Pottera přece jen nenávidí – vždyť zavinil, že jeho otec skončil ve vězení!

Ale když se Potter po prázdninách vrátí do školy a všechny ignoruje – včetně jeho!, uvědomí si Draco po několika týdnech, že to už déle nesnese. Jak se Potter opovažuje, takhle ho přehlížet, zatímco Draco sám nevnímá nic jiného než jej – jeho oči, jeho tvář, jeho hlas ho pronásledují kdykoliv zavře víčka Draco nemůže spát, nemůže přemýšlet. Zatracený Potter!

Občasné chvění nahradí všudypřítomný pocit neklidu, Draco se nesoustředí při hodinách, má celý rozkousaný dolní ret – to jak do citlivého masa v noci zoufale zatíná zuby, aby mu neunikl usvědčující výkřik, když se dotýká sám sebe a představuje si, že to nejsou jeho ruce, díky nimž se jeho tělo prohýbá slastí a touhou, ale právě ruce Harryho Pottera.

Časem si zvykne a je schopen dávat pozor při vyučování – musí si zvyknout, jinak by jistojistě propadl, čímž by se připravil o možnost uloupit alespoň tu a tam při hodině kradmý pohled na objekt své touhy.

~*~


Nakonec Draco absolvuje i závěrečný ročník v Bradavicích. Dřív než se naděje, nadejde poslední den, poslední noc, ve které se koná rozlučkový ples.

Draco popíjí punč, kterému nebelvírští údajně přičarovali pár procent alkoholu navíc, ale ani ten mu moc nepomáhá... Když už se nemůže dívat na to, jak se kolem Pottera rojí jedna dívka za druhou, zamíří pryč z Velké síně.
Prochází právě dveřmi vedoucími ven ze síně, když jej někdo pevně chytí za holé zápěstí pravé ruky.

Draco se prudce otočí, připraven onoho opovážlivce poslat do pekel, ale ztuhne, když se setká s překvapivě jasnýma zelenýma očima. Je to Harry Potter, kdo svírá jeho zápěstí, jako by ho odmítal nechat jít.

Dracovo srdce začne bušit ve zrychleném rytmu a v ústech mu náhle vyschne. Chvíli na sebe zírají, stříbřitě šedá proti smaragdově zelené. Pak Potter promluví.

„Nechoď, Malfoyi,“ řekne polohlasem a Draco neví, zda je to varování, prosba či příkaz. Draco v ten moment neví vůbec nic, protože motýl v jeho útrobách pyšně rozpíná křídla, a teplo sálající z Harryho dlaně je to jediné, na co se dokáže soustředit.

„Nemůžu tě nechat jít. Draco... Nesmíš přijmout Voldemortovo znamení.“ Potterův hlas zní upřímně, a když vysloví jeho jméno, jeho křestní jméno, Draco se mimoděk zachvěje.

Potterův pohled je nezvykle intenzivní, jeho oči jako by hořely zeleným plamenem, jeho palec zlehka přejede po Dracově pleti v místě, kde mají Smrtijedi vypálené Znamení zla.

Draco překvapeně polkne, na okamžik bez dechu pod jemností toho dotyku; diví se, zda to vše není jen opilý přelud...
A náhle dostane strach. Strach z vlastních emocí, z intenzity Potterova upřeného pohledu, má strach, že by mohl ztratit sám sebe v těch smaragdových hloubkách, zelenějších než nejstrašnější kletba.

Proto Draco obrátí minci druhou stranou vzhůru, půvabného motýla rozdrtí silou vůle, prudce vyškubne ruku z Potterova sevření a aniž by se ohlédl, utíká směrem do zmijozelského sklepení.
Snad ve skrytu duše očekává, že se za ním ozvou spěšné kroky, snad v to doufá... Ale odpovědí na jeho útěk je jen nemilosrdné ticho.

Kdyby se Draco ohlédl, uviděl by Harryho Pottera, jak strnule stojí ve dveřích vedoucích do síně a sleduje jeho vzdalující se postavu. Temný výraz prázdnoty v dříve tak zářících očích by byl Draca vyděsil – dost možná by to stačilo k tomu, aby si Draco uvědomil, co dělá, zastavil se a vrátil se, aby mohl ten zklamaný výraz jednou pro vždy vypudit.
Ale Draco se neohlédne.

~*~


Týden poté přijme Draco Znamení, slibuje tak věčnou věrnost Temnému pánu. Je to Voldemort osobně, kdo vetkne do jeho bezchybné pleti tmavé tetování, rozšklebenou lebku a hrozivého hada.

Pekelně to bolí a Draco pevně zavře oči, když kleče na kolenou snáší ta muka, která mají být jeho chloubou, jeho doživotním údělem.

Kdyby se Draco neobával, že Pán zla dokáže vytušit jeho myšlenky, myslel by na motýly, Harryho Pottera a na to, o kolik příjemnější než tiše snášená bolest byl jeho dotek na Dracově předloktí.

~*~


Temná strana pomalu podléhá nátlaku spojených sil ministerstva kouzel a Fénixova řádu, když konečně nadejde čas poslední bitvy.

Schyluje se k večeru a z tmavých těžkých mraků se vytrvale snáší prudký déšť. Draco stojí jako velitel stráže těsně u Voldemortovy poslední skrýše, starého, zdánlivě opuštěného hrádku. Vzduchem sviští kletby jedna za druhou a Draco má dojem, že se ztrácí v záplavě zeleného světla.

Skupina Smrtijedů se nenávratně zmenšuje – ovšem úměrně tomu klesají k zemi i ministerští bystrozorové a zástupci Fénixova řádu. Ve středu skupiny Voldemortových protivníků postupuje i slavný Chlapec, který zůstal naživu, bystrozorové jej chrání vlastními těly. Poslední naděje kouzelnického rodu...

Potter je vyčerpaný, když zůstane stát sám naproti Dracovi. Překročí tělo mrtvého bystrozora, téměř o něj zakopne. Draco má jedinečnou šanci se ho zbavit, zvedne tedy hůlku a namíří její špičku přímo na Harryho hruď.

Potter nehne ani brvou a jde dál, což Draca šokuje. Co si o sobě myslí?!, chce se mu křičet, ale místo aby Pottera ztrestal za jeho drzost, jen ho sleduje, jak se k němu blíží. Potter se zastaví, až když ho od Draca, který stojí před bránou, dělí pouhý krok.

„Zabiju tě,“ řekne Draco výhružně a pevně sevře hůlku v dlani. Déšť mu smáčí obličej, ale i přes vlhkou clonu zahlédne měkkou záři v zelených očích, sleduje, jak se na Potterových rtech objeví jemný úsměv, výraz rezignace.

A tehdy se Dracova vůle sesype jako domeček z karet. Potter by měl být neohrožený a tvrdohlavý, měl by být zpupný, neoblomný – cokoliv, jen ne taková naprostá rezignace, taková odevzdanost!
I kdyby byl Draco schopen zabít hrdinu Pottera, Pottera submisivního a odevzdaného zabít nedokáže! Byl by ho dokázal zabít jako soupeře bojujícího až do posledního dechu. Ale Potter přijímající tak klidně smrt z jeho rukou...

Draco cítí něžného motýlka, jak se vznese vzhůru a usadí se poblíž jeho srdce, tetelící se teplo ho zaplaví od hlavy k patě. Mince se znovu obrátila a Draco zírá na Harryho Pottera, neschopen slova, neschopen činu, ztrácí se v těch zelených hlubinách.
Cítí, že se mu na tvář dere úsměv a nebrání se mu; zvláštně se usmívaje – nepochopitelně v oné situaci – ustoupí stranou a nechá ruku s hůlkou klesnou podél těla, uvolňuje tak Harrymu Potterovi cestu.

Potter na něj pohlédne a Draco by ho v ten moment nejraději přivinul k sobě, chlapce, který se na všechno kolem sebe stále ještě dívá s onou nevěřícnou fascinací; Draco se usmívá, neboť nyní ten užaslý, okouzlený pohled patří i jemu, jen jemu; nejraději by vzal Harryho do náručí a nechal si ho sám pro sebe, v bezpečí.

Ani ne deset minut poté, co Harry prošel branou, ucítí Draco prudkou řezavou bolest v předloktí, vykřikne a klesne na kolena, tahle bolest předčí vše, co dosud zakusil.

Pak je po všem a Draco se usmívá, protože Voldemort je mrtev a Harry Potter žije – Draco netuší jak, ale zkrátka to ví.

Po chvíli se na místo začnou přemisťovat bystrozoři. Najdou Draca, jak leží na zemi, déšť mu kropí tvář průzračnými kapkami a on se stále usmívá. Draco je okamžitě zatčen.

~*~


Čtrnáct dní. Draco je vyčerpaný a celé tělo ho bolí. Strávil desítky hodin u výslechů, vypil nesčetně dávek Veritaséra... Nejdéle se mu však věnovala ministerská odbornice přes nitrozpyt.

Čtrnáct dní – konečně se koná soudní proces.

Zasedání Starostolce trvá neuvěřitelně dlouho a Draco si přeje, aby vše skončilo, aby ho nechali být. Je předvolána řada svědků, výpovědi většiny Dracovi jen přitěžují.
Nakonec předstoupí odbornice přes nitrozpyt, jejímž úkolem bylo probádat Dracovy motivy.

„Vaše Excelence, po důkladném vyšetřování jsem dospěla k závěru, že obžalovaný Draco Malfoy je beznadějně zamilován do Harryho Pottera, a tento fakt byl stěžejním motivem pro řadu jeho rozhodnutí.“ Soudní síní se ozve vzrušený šum.

Když se poté zeptají, zda s konstatováním znalkyně souhlasí, Draco vše popře – obžalovaní mají při přelíčení možnost vypovídat dle vlastní svobodné vůle, bez předchozího požití lektvaru pravdy.

Rada nezmírní jeho trest a Draco je odsouzen na doživotí.

~*~


Draco sedí ve studené cele, do které malým zamřížovaným okýnkem dopadá namodralé světlo hvězd a plazí se po kamenné podlaze.

Azkaban je mnohem snesitelnější místo k bytí než kdysi, teď když jej nehlídají mozkomorové. Ale Draco i tak nenávidí každý den strávený mezi čtyřmi zdmi, dny mezi ním, jeho myslí a svědomím.

Už nepřemýšlí o motýlech a jejich škádlivých hrách. To jediné, o čem Draco přemýšlí, je Potter. Draco ho nenávidí. Nenávidí, nenávidí, nenávidí, protože Potter za to všechno může, je to jen a pouze jeho vina.
A nenávist dává Dracovi sílu žít – přežívat.

~*~


Hvězdy. Noc co noc nakukují do jeho cely hvězdy. Draco je nenávidí. Hvězdy mu připomínají Pottera; jejich vzdálený jas a nedosažitelnost – a přece jsou tak blízko, když mrkají skrz ubohé okýnko, jako by si prohlížely Draca v jeho bídě.

Draco rovněž nenávidí zlaté paprsky slunce, které ho občas pohladí po tváři, podobajíce se jemnému dotyku; nenávidí měsíc a jeho tesknou záři; nenávidí vánek. Draco nenávidí všechno kolem sebe, protože mu všechno připomíná Pottera. Jako by tápal v temnotě, jejímž jediným viditelným bodem je Potter.

Draco už si ani nepamatuje, jaký to byl pocit, myslet pro změnu na něco jiného.

~*~


Draco nemá představu o čase, přestal se zajímat o hodiny, dny, měsíce. Mohl by se zeptat strážného, který třikrát denně otevře maličká vrátka v dolní části dveří a prostrčí otvorem Dracovu porci jídla. Strážní s vězni nesmí mluvit, ale kdyby se Dracovi přece jen dostalo odpovědi, zjistil by, že uplynul přesně rok od Bitvy s velkým B a od jeho zatčení.

Dveře cely vrznou.

Draco, schoulený na zemi čelem ke zdi, sebou polekaně trhne. V Azkabanu se dveře cel nikdy neotvírají, vězni jsou odsouzeni do naprosté izolace a samoty.

Draco se vymrští do sedu a vstávaje se rychle otočí. Zůstane stát jako opařený, nevěří svým očím, musí to být výplod jeho fantazie.
O dveře se zády opírá Harry Potter a bedlivě Draca sleduje. Zdá se být velice skutečný – až příliš skutečný na pouhý přelud.

Draco neví, co si počít, když se člověk, kterého tolikrát horečně proklínal, tak náhle zjevil v jeho cele. Vrhnout se na něj? Pokusit se získat jeho hůlku?

Potter udělá krok vpřed a Draco ustoupí o stejný kousek vzad. Zelené oči jsou spojené s jeho, propalují ho, pohlcují ho.

„Draco...“

Draco si uvědomí, že na něj Potter mluví – mluví!; po tak dlouhé době Draco slyší tón lidského hlasu, už málem zapomněl na zvuk svého jména v ústech ostatních lidí.

„Draco, je to pravda? To, co říkají?“ zeptá se Potter a Draco okamžitě pochopí, co mají zelené oči na mysli.

„Ne,“ zašeptá, jeho hlas se ani zdaleka nepodobá pohrdlivému tónu, jaký by si byl představoval. Ne!, protože Draco Pottera nenávidí.

Potter nereaguje, jen na něj dál hledí. Pak vykročí směrem k němu a Draco couvá, zděšeně couvá, dokud zády nenarazí na chladnou stěnu. Ale Potter se nezastaví, je blíž a blíž.

Draco se sveze na zem, obejme pokrčená kolena rukama ve snaze chránit se před Harry Potterem, ať už zamýšlí cokoliv.

Potter zůstane stát jen kousek od něj – jako by si konečně všiml šedých očí, které na něj hledí jako oči vylekané laňky, jako by jim svou přítomností, svým chováním naháněl strach.

Pomalu, opatrně, klesne Potter na kolena, na tvrdou a studenou podlahu, posadí se na paty. Pak vztáhne ruku a Draco je příliš mimo, než aby se mohl uhnout.

Potterova ruka se dotkne jeho hlavy, pocuchá jeh vlasy, něžně a jemně, uklidňujícím způsobem.

Draco už dávno zapomněl na krásu lidského dotyku a proto se nyní neubrání nutkání zavřít oči, dopřát si ten pokojný okamžik; libuje si v onom pohlazení a než je dokáže zastavit, cítí slzy, které mu vyklouznou zpod zavřených víček a stékají po jeho pobledlých tvářích.

„Ano.“ Je to jen vzlyk, málem neslyšitelný, ale uzavřená místnost jako by jím celá zavibrovala, neboť je v něm více citu než stísněný prostor dokáže unést.

Draco cítí paže, které ho vtáhnou do objetí, konejšíce a hýčkajíce ho, jako by se omlouvaly za každý den, za každou vteřinu zoufalství, kterou musel vytrpět v osamění své cely. Cítí teplo, lidské teplo tak šokující po měsících studené temnoty. Cítí ruce a prsty, jak se rozběhnou po jeho zádech, kam jako by psaly slova a věty, odpusť – děkuji – zachránil – neodejdu – tady – láska..., útržkovité výkřiky duše, otázky a odpovědi.

Když Draco ucítí horké, slzami zvlhlé rty, jak se přitisknou na jeho čelo, jeho polámaný motýl jako by se probral z dlouhého spánku a v úpěnlivé žízni po životě zkusmo mávl zraněnými křídly.
Draco jako by vzdáleně zaslechl tiché zacinknutí, jak nadhozená mince dopadla na zem opačnou stranou vzhůru.

~fin~


++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Harry Potter fan fiction ++