Fan Fiction - Harry Potter - Povídky



M138
~by Estriel~


Pozn. autorky: Tato povídka byla napsána do povídkové soutěže na SOSáckém webu. Téma na květen 2006 znělo: Jedna z postav tajně píše, ale ne deník.

~*~


21. 09. 1998. Vězeň M138 nereaguje na vnější podněty.
Harry Potter zapsal poznatek z dnešní návštěvy, opatřil zprávu svým podpisem a sroloval pergamen. Poté – s posledním pohledem na postavu nepřítomně zírající do zdi – vstal a odešel z cely. Dveře se za ním okamžitě neprodyšně uzavřely.

~*~


05. 10. 1998. Vězeň M138 mluví – nesmyslně, útržkovitě a jen sám se sebou. Přítomnost jiných nevnímá, nereaguje, zanesl Harry zeleným inkoustem na pergamen s hlavičkou odboru záhad. Chystal se vstát, ale hlas ze vzdálenějšího tmavého kouta cely ho zastavil. Ne, že by vězeň mluvil k němu – ale to, co pronesl, Harryho překvapilo.
„Je mi to líto, maminko. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil. Je mi to líto, je mi to líto, je mi to líto.“
Harry sledoval, jak se vězeň schoulil na tvrdé pryčně připevněné ke zdi, jak přitáhl kolena k hrudi v bezmocném gestu. Harry měl dojem, že dokonce slyšel tlumený vzlyk. Chvíli uvažoval, zda by neměl něco podniknout. Pak se ale jen obrátil a opustil ponurou celu. Když nakonec vyšel až ven a přemístil se do své kanceláře, ještě jednou rozbalil svitek s dnešním záznamem.
Vězeň M138 je schopen lidských emocí.

~*~


12. 10. 1998. Podle sdělení dozorců musel být vězeň M138 v zájmu svého vlastního bezpečí spoután. Dozorci tvrdí, že projevuje známky agresivity a svůj vztek si vybíjí sám na sobě, zapsal Harry na nový pergamen a poděkoval nerudně se tvářícímu dozorci za informace.

„Pokud by záleželo na mně“, prohodil dozorce poté, co vykročili směrem k cele, „nechal bych ho, ať si klidně rozmlátí hlavu o zeď.“ Znechuceně si odplivl na kamennou podlahu. „Tahle pakáž si nic jiného nezaslouží.“

„Mohl byste mi, prosím, odemknout?“ požádal Harry suše.

Dozorce zamručel a vytáhl klíč, který byl spouštěčem celé řady klasických i magických mechanismů zabudovaných ve dveřích cely. Když se Harry identifikoval pomocí otisku ruky, dveře se konečně otevřely a on bez dalšího slova k mrmlajícímu dozorci vstoupil dovnitř.

Vězeň M138 měl ruce upevněné v okovech zapuštěných do zdi nad jeho hlavou, jeho kotníky rovněž objímaly dva mohutné pruhy železa. Z jeho šedých vězeňských šatů zůstaly jen žalostné cáry.

Harry se opatrně přiblížil. Všiml si podlitin a modřin roztroušených po vězňově těle; zcela jasně vyvstávaly na jeho bledé kůži.

Vězeň vypadal vyčerpaně, těžce oddechoval, jako by právě vykonal něco fyzicky náročného. Pak Harry uviděl čerstvé, rudě olemované rány na vězňových zápěstích a kotnících, jak se pouta zařezávala do masa – pochopil, že to, co vězně tak znavilo, musel zřejmě být beznadějný zápas sám se sebou a s okovy, které vězně držely na místě.

Harry s údivem zaznamenal, že pocit, který v něm tento výjev vyvolal, není nepodobný soucitu. Opovrhoval tímto člověkem, jako opovrhoval všemi tehdejšími stoupenci strany Zla. Ale Harry znal důvody, které vězně M138 přivedly k Voldemortovi – a to, společně s vědomím, že vězeň M138 se Temného pána zřekl a přinesl Fénixovu řádu řadu klíčových informací, částečně obměkčovalo Harryho srdce. Nebýt tohoto člověka, Voldemort by byl pravděpodobně u moci, zatímco Harry sám by dost možná byl po smrti. Nebýt zvláštní kletby, která začala působit krátce poté, co zradil Pána zla, byl by vězeň M138 zřejmě dostal milost. Záhadná kletba ale naprosto znemožnila uspořádání procesu či prokázání vězňovy upřímnosti pomocí veritaséra… Působením neznámé černé magie byla vězňova vědomá mysl uzavřena okolnímu světu, či snad dokonce úplně roztříštěna – co se přesně stalo a jak ona kletba, vyřčená zjevně už mnohem dřív, vlastně účinkuje, nikdo nevěděl.
Odbor záhad začal vězně M138 pozorovat teprve před necelými třemi měsíci, ačkoliv v kobce byl již mnohem déle. První tři týdny vypadaly Harryho zápisky z návštěv vězňovy cely jedna jako druhá:
Vězeň M138 je apatický vůči veškerému okolnímu dění.
Vězeň M138 nereaguje na žádnou stimulaci.
Vězeň M138 nevnímá vnější podněty.
Vězeň M138 nevykazuje žádnou vlastní aktivitu ani známky vědomí.

Pak, po několika stejně monotónních návštěvách, vězeň M138 začal mluvit – jen sám pro sebe, ale i to byl pokrok. A teď tohle…

Harry přistoupil ještě blíž, pro všechny případy v kapse svíraje hůlku, a prohlédl si vězňovu tvář. Vězeň zíral před sebe, ale i když si Harry stoupl přímo do jeho zorného pole, vězeň ho neviděl. Upíral pohled jakoby skrze něj, jako by Harry vůbec neexistoval. To nebylo nic nového – ale výraz, který Harry uviděl ve vězňových očích, se změnil. Už nebyl tak prázdný a netečný jako ještě před týdnem… Z jeho očí nyní čišely nenávist a vztek, směrované do neurčita.

Harry ten pohled znal, až moc dobře jej znal – v minulosti byl sám nesčetněkrát jeho terčem.

Harry poodstoupil a vytáhl svitek a brk. Chystal se připsat pár slov ke svému hlášení, ale náhlý povyk ho vyrušil.

Vězeň M138 se zuřivě zazmítal ve svých poutech. Kopl nohama tak silně, jak jen to šlo; železo zazvonilo o kamennou zeď. Rukama divoce škubal, nehledě na to, že se mu pouta zarývají do rozedřených ran na zápěstí. Jako by vůbec nevnímal bolest. Vztekle hodil hlavou dozadu a náraz jeho lebky o kámen ošklivě zaduněl.

Harry rozladěně zavrčel nad hloupostí – nebo možná záměrnou nedbalostí – dozorců. Napřáhl hůlku a vyslal na zeď v okolí vězňovy hlavy polštářové kouzlo – neviditelná poduška změkčila stěnu a zabránila tak vězni, aby si vážně ublížil. Informace stále ještě obsažené někde v hlubinách jeho mysli – jména Smrtijedů a tajných přívrženců lorda Voldemorta, lokace úkrytů, vědomosti o kletbách… – to všechno tam někde bylo, a pokud by si vězeň M138 rozbil hlavu a na následky zranění zemřel, veškeré cenné informace by byly navždy ztraceny.

Vězeň sebou ještě několik chvil bezmocně trhal, pak toho nechal a místo toho začal křičet. Byl to neartikulovaný nářek, téměř zvířecí sténání. Harrymu přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněl, co takové výkřiky obvykle z lidí vyráží – Cruciatus.
Vězeň křičel v nepřestávající agónii a Harry zatoužil po útěku – pryč od těch pronikavých skřeků, pryč od té tváře zkroucené bolestí, pryč od trudných vzpomínek. Přinutil se ale zůstat a ač to byl jen vězeň, Harrymu ho bylo náhle líto. Přál si, aby mohl zakročit, aby to mohl zastavit – ale jak mohl přerušit bolest, jejíhož původce neznal a nemohl dosáhnout?! Proto Harry jen stál a přihlížel, bezděčně skřípaje zuby.

Pak najednou křik ustal. Vězeň M138 vyčerpaně klesl ve svých poutech, víceméně jen bezvládně visel za ruce.

Harry opět udělal krok k němu. Po tvářích, zarudlých od všeho toho křiku, vězni nyní stékaly slzy. Oči vězeň upíral k zemi, zmoženě a poníženě. Zalykal se pláčem a přerývaně oddechoval.
Aniž by přemýšlel nad tím, co dělá, zvedl Harry ruku a bříšky prstů setřel slzy z vězňových líček.

Vězeň sebou škubl a prudce vzhlédl, až Harry uskočil o kousek vzad. Oči, do kterých hleděl, byly uslzené, ale dívaly se na něj – ne skrz něj, ne mimo něj, ale přímo jemu do obličeje. A pak vězeň M138 promluvil slabým, sípavým hlasem:
„Tebe znám.“

Harry na něj chvíli nevěřícně zíral, pak se spěšně obrátil a opustil celu.
Srdce mu bilo rychleji než obvykle, když škrábal neúhledným rukopisem zbytek hlášení:

Vězeň M138 působením kletby trpí, účinky se chvílemi zdají být podobné jako u kletby Cruciatus. Po okamžicích bolesti se dostavuje žal a zoufalství, alespoň to tak vypadá. Vězeň M138 reaguje na dotek, snad je nyní i schopen vnímat dění okolo sebe.

Byly to jen zápisy pro tajný archiv odboru záhad, mnohem důležitější bude Harryho ústní zpráva, až se někdy někdo bude zajímat o osudy vězně M138. Ale i tak cítil Harry jisté zadostiučinění, když zaznamenal dnešní „úspěch“ na kus pergamenu.

~*~


19. 10. 1998, zapsal Harry na prázdný list, který následně pečlivě složil, a nechal se dozorcem zavést hluboko pod zem, k celám. Když vstupoval do kobky patřící vězni M138, svářila se mu v hrudi celá směsice pocitů – byl zvědavý, co ho čeká uvnitř, vstupoval s nadějí, že vězeň M138 bude od nynějška snad duchapřítomnější, ale zároveň se bál, že by znovu mohl narazit na stav naprosté apatie, s nímž se u vězně potýkal ze začátku. Minulý týden mohl – ale nemusel! – být krokem kupředu.

Harry vězně našel, jak rychlými kroky rázuje z jednoho konce cely na druhý – mohl udělat maximálně tři, pak se musel obrátit, cela byla malá. Když Harry vstoupil a dveře se za ním s klapnutím zavřely, vězeň M138 se zastavil a obrátil se k Harrymu čelem. Díval se přímo na něj.
Harry si muže prohlédl: dostal nové šaty, zápěstí měl ovázaná bílými obvazy, působil poměrně klidně, sebedestruktivní sklony už ho očividně přešly…

„Tebe znám,“ řekl vězeň po chvilce ticha, v níž pozorovali jeden druhého. „Ale nevím, kdo jsi,“ doplnil, přešel k úzké pryčně a usadiv se na ni si promnul spánky. „Vůbec si nevzpomínám…“ zamumlal spíš pro sebe.

Harry okamžik zůstal zaraženě stát, pak si s mávnutím hůlky vyčaroval židli a postavil ji naproti vězňově pryčně. Posadil se a vyčkával.
Vězeň se na něj zkoumavě zadíval. Pár vteřin Harrymu hleděl do očí, jako by se v nich snažil hledat odpovědi, pak jeho pohled putoval k jizvě na Harryho čele.
Harry zatajil dech a čekal. Vězeň ale nijak nereagoval, jen pohledem sklouzl na Harryho hábit s emblémem ministerstva a znamením oddělení, o kterém se nemluví. Nic. Vězeň pak pohlédl na hůlku, kterou Harry volně držel v prstech. Následně vzhlédl a zase se podíval Harrymu do očí.

„Kdo jsi?“ zeptal se. „Jak se jmenuješ?“

Harry zauvažoval, zda vězni prozradit své skutečné jméno.
„Harry,“ řekl poté, rozhodnuv se, že to nemůže být na škodu.

„Harry,“ zopakoval vězeň a zavřel na chviličku oči. „Harry.“ Pak zavrtěl hlavou.
„A jak… jak se jmenuju já?“ položil po delší odmlce otázku, která mu zjevně připadala hloupá – po jeho tvářích se rozlil ruměnec.

Harry zaváhal. Vězni neměli jména. Než začal na jeho případu pracovat, musel sám sebe naučit smýšlet o tomto muži jako o M138, nic víc, nic míň.

„Harry?“ Vězeň na něj upřel tázavý pohled.

Harry dál mlčel a otáčel hůlku mezi prsty… Jméno vězně M138 mu jasně vyvstávalo před očima, ale Harry je nevyslovil. Prudce vstal a bez jediného ohlédnutí opustil celu.

Vězeň M138 ztratil paměť. Nevybavuje si jména druhých – ani své vlastní. Má otázky, načmáral pod připravené datum a nedbale strčil svitek zpět do kapsy, bez ohledu na to, že ho zmuchlá.

~*~


21. 10. 1998. Vězeň M138 si vzpomíná na útržky z minulosti, které ale neobsahují žádná důležitá fakta.

Slova, která Harry toho dne zapsal, mu připadala prázdná a vůbec nevystihovala to, co se během jeho návštěvy v cele vězně M138 odehrálo. Ony pro ministerstvo bezvýznamné střípky vyvolaly v Harrym plejádu emocí, vzpomínek, myšlenek…
Našel toho dne vězně M138, jak sedí na své pryčně, hlavu mezi koleny. Už už se ho chystal oslovit, když v tom si uvědomil, že vězeň M138 nemá – nesmí mít! – jméno, ačkoliv Harry sám o něm po předvčerejším krátkém rozhovoru opět začal smýšlet jako o člověku se jménem, ne jako o pořadovém čísle. Zarazil se tedy a beze slova zůstal stát uprostřed cely.

„Slyším hlasy,“ promluvil vězeň M138, když postřehl, že není sám. „Slyším ženský křik. Ta žena… pláče. Naříká. Trpí.“ Vězeň M138 si přitiskl dlaně na uši a na chvíli se celou rozhostilo tísnivé ticho. Pak M138 pokračoval a jeho slova Harryho bodla u srdce – to, co říkal, mu připadalo tak známé.
„Ta žena je moje matka. Někdo ji mučí a já jí nemůžu pomoct.“ Ztěžka se nadechl, pak zvedl hlavu a podíval se na Harryho zarudlýma očima. „Zklamal jsem ji. Selhal jsem. To kvůli mně musela trpět a… zemřít.“
Harry slyšel bolest skrývající se v tom prostém přiznání. V duchu se vrátil do června předchozího roku… Já žádné možnosti nemám! Zabije mě i celou moji rodinu! Ta slova mu znovu vyvstala na mysli a Harrymu bylo vězně M138 líto… Snažil se, seč mohl, ale jeho rodina přesto nezůstala naživu.
Přistoupil k pryčně a opatrně se posadil vedle vězně.
„Nebyla to tvoje vina. Nemohls udělat víc,“ zkusil to Harry chlácholivě.

M138 na něj upřel podrážděný pohled.
„Ani nevím, co jsem udělal nebo neudělal! Nevzpomínám si… na nic.“ S tím vstal, přešel malou místnost a zůstal stát před protější zdí, objímaje se rukama.

Harry seděl a netušil, jak se zachovat. Teoreticky by mu tento člověk, M138, měl být ukradený ve všem, co se bezprostředně netýkalo jeho práce, „vyšetřování“. Ale v praxi to zas až tak černobílé nebylo!
Harry chvíli přemítal, pak se zvedl a došel k vězni. Zlehka položil ruku na jeho rameno, i když mu bylo jasné, že na vězňovu bolavou mysl a duši taková útěcha nestačí.

~*~


24. 10. 1998. Vězeň M138 klade otázky, na které mu nemohu dát odpovědi. Chce vědět, kde je, proč tu je, jak dlouho tu zůstane.

Bylo poměrně jednoduché napsat těch pár slov. Návštěva u vězně M138, která jim předcházela, však jednoduchá nebyla. Harrymu v uších stále zněly ty zoufalé dotazy, pronášené s prosebným výrazem.

„Proč jsem tady? Harry, prosím, pověz mi proč tu jsem. Kde to vůbec jsem? Co jsem provedl? A KDO vůbec jsem? Musím to vědět! Nemůžete mě tady takhle držet! Kdy budu smět jít ven? Harry!!!“

Harry se nemohl zbavit pocitu, toho příšerně tíživého pocitu, že tohle není správné. Nemohl zapomenout, jak naléhavě po něm M138 vyžadoval vysvětlení, něco, co by mu dovolilo pochopit jeho vlastní situaci. Neustále viděl M138, jak mu klečí u nohou, ruce křečovitě ovinuté kolem jeho stehen, a úpěnlivě prosí o odpovědi.

Ne, tohle nebylo správné. S tím závěrem si Harry později doma sedl ke stolu, aby napsal dopisy svým nadřízeným z odboru záhad, předsedovi Starostolce, i samotnému ministru kouzel, urguje propuštění vězně M138 z temné izolace. Harry doufal, že jméno Harry Potter má ještě dostatečnou váhu.

~*~


„Nemůžeme tohoto vězně propustit, pane Pottere,“ hlas předsedy Starostolce byl laskavý, ale rozhodný.

„Nemůžete ho ale držet v té kobce. Teď, když nabyl vědomí – “ namítl Harry.

„Pane Pottere, vězeň M138 byl stižen kletbou, jejíž rozsah a účinky se nám nepodařilo přesně definovat. Představuje potenciální nebezpečí. Jeho propuštění na svobodu je nemyslitelné,“ ozvala se žena po předsedově pravici a popostrčila si kostěné brýle na nose.

„M138 je neškodný. Přišel o paměť, ztratil svou magii – jak by mohl někomu ublížit?“ rozhodil Harry rukama.

„Neškodný? Nezapomínejte, pane Pottere, že M138 je Smrtijed!“

„Bývalý Smrtijed,“ ohradil se Harry.

„To nebylo spolehlivě prokázáno. Nevíme, komu patří jeho loajalita.“

„Nevíme? Copak nestačilo, že M138 poskytl Řádu a ministerstvu kouzel informace, které zachránily mnoho životů, včetně toho mého?! Nestačí, že jen díky těmto vědomostem jsem nepadl do Voldemortovy pasti, že díky informacím, které nám dal Ma- vězeň M138, se nám Voldemorta podařilo najít a zničit?“

„To je všechno pravda, pane Pottere…“ začal předseda, který při zmínce Voldemortova jména viditelně zbělel. „Ale pochopte, nemůžeme riskovat. A kromě toho, jak by se na to asi dívala veřejnost, kdybychom propustili Smrtijeda – dobrá, bývalého Smrtijeda, který je ještě k tomu pod vlivem neznámé kletby?“ Předseda rozložil ruce na znamení, že s tím vlastně nemůže nic dělat.

„Nemůžete ho ale přece držet v té… krysí díře navždycky!“ zvýšil Harry hlas. „To je nelidské. A kruté!“

„Dávám vám za pravdu, pane Pottere. Proto jsme dnes dopoledne po poradě s týmem odborníků učinili rozhodnutí, které tento problém vyřeší.“

Harry cítil, jak mu v srdci vzplála malá jiskřička naděje.

„Neboť jsme doposud nebyli schopni dosáhnout žádných výsledků, které by mohly vést ke zrušení oné kletby, a neboť – jak sám říkáte – držet vězně M138 celý život pod zámkem by bylo bezohledné, dospěli jsme k jedinému schůdnému řešení.“ Předseda si odkašlal. „Informace, které by nám M138 mohl ještě poskytnout, jsou sice cenné, ale ne nepostradatelné. Proto bylo – v zájmu vězně i ministerstva – rozhodnuto, že vězně M138 bude nejlepší… ehm… eliminovat. Zbavit ho jeho utrpení, chcete-li.“

Předseda se vřele usmíval, ale Harrymu připadalo, jako by ho právě polili ledovou vodou.
„Co-cože?“ vykoktal.

„Vězni M138 bude dnes s večerním přídělem jídla podán profesionálně namíchaný lektvar – jed, který ho spolehlivě a bezbolestně usmrtí – bude to klidná smrt, jako kdyby prostě usnul. Jistě to tak bude lepší než – “

Předseda mluvil dál, ale Harry už neposlouchal. Třeštila mu hlava. Pohlédl na hodinky – byl podvečer, skoro čas na večeři. Harry se obrátil na podpatku a vyběhl ze zasedacího sálu, aniž by se ohlížel na zaražené členy Starostolce.

~*~


Harry vpadl do cely vězně M138 celý udýchaný. Vězeň se překvapeně otočil.

„Harry,“ pousmál se. Působil vyrovnaně, o poznání lépe než při jejich posledním setkání před třemi dny.

„Už jsi večeřel?“ vyhrkl Harry.

Vězeň M138 se zatvářil udiveně, ale přesto odpověděl.
„Ano, zrovna před chviličkou,“ pokrčil rameny. „Proč se ptáš?“

Harry nic neřekl. Dovrávoral k pryčně a ztěžka klesl vedle vězně.
„Je mi to líto,“ hlesl.

„Co?“ zeptal se M138, ale Harry mu neodpověděl. Chvíli seděli mlčky, pak se Harry pohnul a nečekaně vězně objal.

„Je mi to tak líto.“

„Harry, nedáváš smysl,“ poznamenal vězeň a zívnul si v Harryho náručí. „Chce se mi hrozně spát,“ dodal tiše, pokládaje si hlavu na Harryho rameno.
„Počkáš tu, dokud neusnu?“ zeptal se a jeho výdech Harryho zašimral na krku.

„Počkám,“ slíbil Harry. „Nic jiného už udělat nemůžu,“ dodal hořce.

Harry seděl mlčky, s rukama ovinutýma kolem vězňova trupu. Poslouchal, jak se jeho dech postupně zpomaluje, jak je čím dál slabší a slabší… Až nakonec neslyšel už vůbec nic. Zvedl ruku a dotkl se vězňova krku, snaže se nahmátnout puls. Marně.
Opatrně vězně položil na pryčnu a posadil se na zem vedle.

„Je mi to tak líto, je mi to opravdu líto,“ opakoval a bylo mu těžko u srdce, když přejížděl rukou po chladnoucím čele vězně M138.
„Snažil jsem se…Selhal jsem,“ řekl rezignovaně.
„Je mi to líto, Draco.“

~fin~

Děkuji Dangerous za beta-read.


++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Harry Potter fan fiction ++