Fan Fiction - Harry Potter - Povídky



Join Me In Death
~by Estriel~
Věnováno Dangerous.

Would you die tonight for love?


„Chlapče, jsi si jistý, že to chceš udělat?“ Hlas staré čarodějky zněl nakřáple a nedůvěřivě, když zády k němu pečlivě roztloukala přísady v mosazném hmoždíři.

Malá zatuchlá místnost se plnila štiplavou vůní koření a zvonění paličky o dno hmoždíře k němu doléhalo jakoby z velké dálky. Vdechl do plic celou dávku omamného vzduchu.

„Ano,“ řekl potom polohlasně, ale odhodlaně.

Obtloustlá čarodějka se obrátila čelem k němu, postavila hmoždíř na zaprášený stolek, u kterého seděl, a zpytavě na něj pohlédla; její vrásčité čelo se ještě více nakrabatilo, když se na něj nesouhlasně zamračila.

„Vždyť jsi ještě dítě,“ namítla a zakroutila hlavou, odhrnujíc si zažloutlou rukou z čela pramen šedivých vlasů, který vyklouzl zpod jejího staromódního čepce.

Chlapec sedící u stolku naproti ní sebou při jejích slovech podrážděně cukl, zdvihl dosud skloněnou hlavu a zpod tmavé kápě starou čarodějku probodl párem stříbřitých očí.

„Jsem zákazník jako každý jiný a mám to, co chcete: Peníze. Očekávám od vás jen to, za co vám platím. Vaše rady mě nezajímají, “ procedil suše skrze zuby, ale čarodějka se nenechala snadno odbýt.

„Chlapče, chlapče... Jak se podobáš svému otci! Ale Lucius – “

„Neopovažujte se o něm mluvit!“ Jeho hlas zněl výhrůžně, když ženě zcela proti všem pravidlům svého vychování skočil do řeči.

„Ale Lucius nikdy neměl tak potřeštěné nápady,“ dokočila čarodějka svou původní větu, aniž by Dracovu námitku vzala na vědomí.

Oklepala z paličky poslední úlomky ingrediencí, odložila ji na stolek a poté přidržela dlaň nad špinavým kotlíkem zuřivě bublajícím uprostřed stolku. Konzistence páry ji zřejmě uspokojila, protože vzápětí lektvar v kotlíku dvakrát promíchala – po směru hodinových ručiček a proti směru hodinových ručiček.

„Lektvary neviditelnosti, noční můry, lektvary lásky... Za ty peníze ti můžu připravit ten nejspolehlivější nápoj lásky, který – “

„Nepotřebuju lektvar lásky,“ zase nenechal čarodějku domluvit. Zkřížil ruce na prsou ve snaze zamaskovat zachvění, které proběhlo celým jeho tělem. Zamrazilo ho u srdce, cítil, jak se mu třesou ruce. Sklopil pohled a s očima nepřítomně upřenýma na prolezlou dřevěnou podlahu po chvíli tiše dodal, spíše pro sebe než staré čarodějce:
„Moje láska je mrtvá.“

Jako by se uvnitř něj něco bolestivě sevřelo, když ta slova splynula z jeho rtů – znělo to tak... tak... konečně, nevratně, tak zoufale. Mrtvý. Už jen to slovo v něm vyvolávalo hrůzu.

Prudce zamrkal, aby zastavil slzy, které mu vstoupily do očí.
Už ne dlouho, připomněl si odhodlaně. Už tě nenechám dlouho čekat.

Vzhlédl, aby se setkal s čarodějčiným upřeným pohledem.

„Nu, dobrá. Je to tvoje rozhodnutí, chlapče. Rozmysli si dobře, pro koho podstupuješ takovou oběť. Stojí ti to za to?“ Mluvila rychle, skoro jako by se bála, že ji někdo uslyší. Skoro jako by se zlobila kvůli Dracově tvrdohlavosti. Jen skoro.

Vzala hmoždíř do dlaní a šeptajíc kouzelné formulky začala pomalu vsypávat jeho obsah – šarlatový prášek – do kotlíku. Lektvar hlasitě syčel a začal měnit barvu z temně modré na sytě rubínovou.

Draco sledoval červenavý prášek, jak se snáší na hladinu bublajícího lektvaru. Málem jako zrnka písku v přesýpacích hodinách, napadlo ho. Už jen chviličku.

Když byl celý obsah hmoždíře vsypán v kotlíku, kde se mísil s původním lektvarem, čarodějka vše znovu pečlivě promíchala. Pak naznačila Dracovi, aby se připravil na závěrečný rituál.

Vzala do ruky krátkou hůlku z jasmínového dřeva a se zavřenýma očima zřetelně vyslovila:

„Poprvé. Krev toho, kdož činí oběť nejvyšší.“

Spěšně popadla Dracovu nastavenou ruku, odložila hůlku a místo ní zvedla dlouhou stříbrnou jehlu, jejíž ostrý hrot namířila na bříško Dracova ukazováčku. Prudce bodla a z drobné ranky vyklouzla kapka jasně červené krve, která vzápětí skápla do kotlíku. Lektvar zasyčel a začal zuřivě vířit.
Čarodějka na něj ukázala špičkou hůlky a zamumlala cosi v neznámé starodávné řeči. Z hůlky vyklouzl tenký pramínek světla, který se okamžitě ztratil v kotlíku.

„Podruhé. Ač v dálavách – teď opět uslyší.“ Čarodějčin hlas nabíral na intenzitě.

Draco jí podal pramínek tmavých vlasů a žena je pomalu vsypala do kotlíku, v němž to v odpověď několikrát zaklokotalo.

Stařena vyslovila druhou formuli, ze špičky její hůlky vytryskl další paprsek a i on ihned splynul s lektarem.

„Do třetice. Jen jednou dáš a nikdy více.“

Po těch slovech vhodila do kotlíku dvojici droboučkých ohlazených kamínků a vyslala z hůlky poslední světelný paprsek.

V kotlíku to zuřivě zaprskalo a vyhrnul se z něj oblak páry a kouře.

Draco se rozkašlal, štiplavý kouř ho dusil, oči mu slzely a motala se mu hlava.

Stejně rychle, jako se pokoj zaplnil výpary, bylo po všem – pára se rozplynula a ve vzduchu zůstal viset jen těžký odér.

Stará čarodějka se hned pustila do díla... Vzala maličkou skleněnou nádobku a opatrně ji naplnila lektvarem, který měl nyní jasně zelenou barvu. Pak lahvičku pečlivě uzavřela a opatřila kouzlem proti samovolnému otevření či rozbití.

„Tady, chlapče.“ Nervózně vtiskla Dracovi flakón do dlaně. „Tady máš, cos chtěl. Nevíš, co děláš, protože tvoje duše byla otrávena jedem strašnějším, než jaký kdy dokážu vyrobit.“ Čarodějka se zhnuseně ušklíbla.
„Láska,“ prskla poté a zakroutila hlavou. „Ale jak myslíš...“ obrátila se zpět ke strnulému Dracovi, který se stále ještě snažil chytit dech a vzpamatovat se.

Pohlédl na lahvičku ve své pravé dlani – byla teplá a jemu připadalo, že pulsuje životem. Pak konečně věnoval pozornost stařeně.

„Musíš to použít do čtyřiadvaceti hodin. Vypiješ to později – byť o minutku – a jste oba ztraceni. Tohle je dar, který můžeš dát jenom jednou – a cena je zpropadeně vysoká. Dobře si rozmysli, zda jej opravdu chceš někomu věnovat,“ mrmlala čarodějka poněkud nespokojeně.

„Není, co rozmýšlet,“ řekl Draco a vytáhl z kapsy váček plný galeonů, který pak hodil na stůl, vstávaje. „Sbohem,“ obrátil se k odchodu, lahvičku pevně svíraje v dlani, jako by byla tím největším pokladem na světě.

„Jen jdi, kluku bláhová,“ bručela ještě žena, zatímco dychtivě počítala zlaté mince ve váčku, ale Draco už ji neslyšel, nevnímal.

Už tě nenechám čekat. S tichým lupnutím se přemístil pryč, daleko od temných zákoutí Obrtlé ulice.

~*~


Draco seděl na terase svého bytu – jejich bytu – a pozoroval slunce zapadající nad střechami domů. Přepadla jej melancholie, když si uvědomil, že již víckrát slunce zapadat neuvidí. Naposledy dovolil zlatavým paprskům, aby pohladily jeho kůži, poté vstal a šel se připravit k odchodu.

~*~


Když se na krajinu snesl soumrak a většina oken v nemocnici svatého Munga již potemněla, přehodil si Draco přes ramena stříbřitý neviditelný plášť a vykročil ze svého úkrytu.

Všichni opozdilí návštěvníci už nemocnici opustili... Vrátný vyšel ze dveří, rozhlédl se, aby poté za sebou zamkl hlavní vchod – kdokoliv dorazí v průběhu noci, bude přijat u ambulančního vstupu.
Vrátný ani nepostřehl letmý závan vzduchu, jak mu za zády proklouzla neviditelná postava ještě než stihl zabouchnout dveře.

Po schodech do čtvrtého patra, chodbou vlevo, pokoj číslo sedm... Draco kráčel automaticky, bez přemýšlení.
V pravé ruce držel hůlku, levou měl přitisknutou na hrudi – lahvička s lektvarem v jeho levé náprsní kapse pulsovala ve stejném rytmu jako jeho srdce, jako by byl jeho život spjat s jejím obsahem. Vlastně tomu tak i bylo.

Když stanul přede dveřmi příslušného pokoje, zhluboka se nadechl. Poté vzal za kliku – povolila, nebylo zamčeno. Tiše vstoupil do místnosti a opatrně za sebou zavřel.

Pokoj byl temný a chladný a Draco cítil zcela zřetelně její přítomnost – Smrt. Zaplavila ho vlna pocitů, které ho poslední tři dny provázely téměř neustále – strach, zoufalství, osamění, beznaděje. Celý se třásl, ale i přesto vykročil směrem k bílým závěsům na protější straně místnosti, shodiv svůj plášť z ramen.

„Lumos,“ zašeptal chvějícím se hlasem a ze špičky jeho hůlky vytryskl úzký kužel světla. Draco hůlku odložil na stolek stojící vedle zástěny a pomalu vztáhl ruku po bílé látce, odhrnuje ji.

Stejný pokoj, stejná postel... Přesto se zde Draco cítil jinak – úzkostlivěji – než ještě včera.

Chvíli nepřítomně zíral na plachtu přehozenou přes postel a tělo nehybně spočívající na ní. Pak po bílé látce vztáhl chvějící se ruku, poodhrnul ji...

Nemocničním pokojem se rozlehl tichý vzlyk, následovaný tlumenou ranou. Draco se sesunul na kolena vedle postele, po tvářích se mu kutálely slzy.

„Ach, Harry...“ zašeptal, kyž se mu alespoň částečně podařilo přemoci pláč. Zoufale se díval na bledou tvář s jizvou ve tvaru blesku na čele, na víčka zakrývající pronikavě zelené oči, na rty, z nichž už téměř stihly vyprchat i poslední zbytky barvy.

Jsou to tři dny, co Harry Potter v posledním souboji porazil lorda Voldemorta. Tři dny, co klesl k zemi – zasažen kletbou, ale stále dýchaje. Tři dny neúnavné snahy lékouzelníků o záchranu jeho života. A méně než čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy Chlapec, který měl zůstat naživu, vydechl naposledy.

Draco se s vypětím všech sil napřímil a chvíli zůstal mlčky stát nad Harryho lůžkem, aby se poté impulsivně sklonil a poněkud bezmocně se dotkl svými rty jeho úst, jako by snad doufal, že ho dokáže probudit k životu podobně, jako to dělají chrabří princové v pohádkách.
Naneštěstí si byl Draco vědom, že není princem, že nežije v pohádce a že jediným možným řešením je flakónek v jeho náprsní kapse.

Spojil jejich rty v krátkém neopětovaném polibku, polibku s příchutí jeho vlastních slz.

„Už tě nenechám čekat, Harry,“ řekl rozhodně poté, co se oddálil od chlapcova bledého obličeje. S tím opatrně vytáhl z kapsy malou lahvičku plnou zeleného lektvaru.

„Má barvu tvých očí,“ pousmál se chabě. „Anebo smrtící kletby,“ dodal posmutněle.

Třesoucíma se rukama flakón otevřel a posadil se na postel vedle Harryho těla. Něžně Harryho pohladil po líčku, bříšky prstů putoval po jeho chladné kůži, aby nakonec jemně pootevřel jeho rty.

Draco zvedl lahvičku k ústům, krátce zaváhal, pak zavřel oči a napil se, nechávaje polovinu lektvaru uvnitř. Sklonil se k Harrymu a zbytek tekutiny mu vlil do úst. Cosi soustředěně zamumlal, poté se položil vedle Harryho, pevně ho objímaje, a lehce ho políbil.

Skoro cítil lektvar, jak se vlévá do jeho žilou, do každého kousíčku jeho těla, jak proniká do každé buňky. Opřel své rozpálené čelo o Harryho a čekal... Přestal vnímat čas, nevěděl, zda uplynuly minuty či celé hodiny, čas se mu náhle zdál tak bezvýznamný.

Začalo to jako lehounké mravenčení. Draco si uvědomil, že pomalu, ale jistě začíná ztrácet cit v konečcích prstů u nohou. Zimničně se roztřásl, vzápětí ho zachvátila horečka. Pevněji se přitiskl k Harryho tělu, když ho přepadla panika a v prsou se mu usadil paralyzující strach. Z oka mu skanula slza, následovaná další...

Cítil se příšerně unavený, chtělo se mu spát... Na chvíli zavřel oči, ani na okamžik však nepouštěje Harryho ze svého objetí.

Měl dojem, jako by se všechno kolem něj zpomalovalo, ztrácelo barvu, rozplývalo se v mlze. Dýchání mu připadalo čím dál namáhavější. Bylo mu teplo, tak krásně teplo.

S přemáháním pootevřel oči, víčka měl těžká jako by byla z oceli.

Nemocniční pokoj se celý třpytil, jak se oknem prodíraly paprsky vycházejícího slunce. Taková nádhera...

Draco unaveně a málem mimo sebe pohlédl do Harryho tváře. Přestával cítil ruce, neměl sílu Harryho dál pevně svírat, takže své paže jen nechal volně ovinuté kolem jeho těla. Napůl jako ve snu si uvědomil lehké zachvění proběhnuvší hrudí přitisknutou k jeho, postřehl neznatelný pohyb prstů ruky... Draco sledoval, jak se Harryho ústa pohnula, cítil, jak se Harry mělce nadechl, pozoroval husté černé řasy, jak se zlehýnka zatřepotaly...
Pak Harry pomalu otevřel oči a Draco cítil, jak se jejich pronikavá zelená zabodla do celé jeho bytosti, cítil neuvěřitelnou úlevu a pokoj, štěstí, lásku...

Pár zlomků vteřiny opět hleděl do milovaných očí, tak živých, tak opravdových; Miluju tě, chtěl zašeptat, ale nenašel sílu, nemohl mluvit...

„Draco.“ Bylo to spokojené, rozespalé zamumlání, jako by bylo nedělní ráno a Harry se právě probudil.

Draco se z posledních sil maličko usmál, byl tak šťastný, tak šťastný... Když se Harryho rty dotkly jeho v lehkém polibku, Draco ulehčeně vydechl a zavřel oči...

Harry zvedl ruku a pohladil blonďatého chlapce po tváři. „Tys plakal?“ zašeptal, když si uvědomi, že je celá vlhká. „Proč?“

...

„Draco?“ Harry mu vtiskl letmý polibek na líčko.

...

„Draco?!“

...

„DRACO?!?!“

Harry se prudce nadzvedl na lokti a přiložil ukazováček s prostředníčkem druhé ruky na Dracův krk v místě, kde se obvykle třepetá puls. Nic.

„Pane bože. DRACO!“ Harry se posadil, vzal chlapcovo bezvládné tělo do náručí.

„No tak, prober se. Prober se! Co se stalo? Slyšíš mě?“ Po tvářích mu začínaly stékat slzy. Matně si uvědomil, že jsou v nemocnici.

„Je tu někdo?! Pomoc, potřebuju POMOC!!!“ zakřičel z plných plic, propadaje panice.

Sestra, která přiběhla do pokoje, omdlela ve dveřích, když spatřila velice živého Harryho Pottera.

Lékouzelník, který jí byl v patách, nejprve několik okamžiků strnule zíral, ignoruje Harryho zoufalé výkřiky.

„Vy... Jste... Jste v pořádku, pane Pottere?“ vypravil ze sebe konečně.

„JÁ SAKRA JSEM V POŘÁDKU, ALE ON...“ Harry se zarazil v půli věty. „Dělejte něco!!!“ gestikuloval divoce.

~*~


„Ne, obávám se, že tady už se nedá dělat nic,“ zkonstatoval lékouzelník chmurně poté,co se vzpamatoval a věnoval se Dracovi. „Je mi líto.“
~*~


„Severusi?“ Albus Brumbál vstoupil do Snapeovy pracovny.

„Existuje jeden jediný lektvar...“ začal Snape, aniž by Brumbál vyslovil svoji otázku. „...který by něco takového mohl dokázat.“

Snape si zasmušile promnul bradu. „Je znám jako Romeův nápoj, přestože ten název je nepřesný.“ Ukázal na objemnou knihu položenou na stole před ním a polohlasně přečetl několik vět:

„Sám vydáš-li se smrti napospas
Život vlastní odevzdáš-li výměnou
za duši spřízněnou,
pak ten, jehož vypršel čas,
uslyší tvé lásky hlas,
živ vrátí se zas mezi nás.“


~fin~


++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Harry Potter fan fiction ++