Fan Fiction - Harry Potter - Povídky



Jediná správná současnost
~by Estriel~

Pozn.: Inspirováno románem The Time Traveler’s Wife od Audrey Niffenegger.


Být dítětem v kouzelnické rodině je ve většině případů mnohem větší zábava, než být dítětem v rodině mudlů. Odmalička jste obklopeni celou hromadou věcí, o nichž se vašim vrstevníkům z nekouzelného obyvatelstva ani nesnilo…
Místo tříkolky, která nudně drkotá po chodníku, dostanete ke třetím narozeninám závodní koště na hraní – pravda, je to sice jen maketa nějakého toho Nimbusu nebo Zametáku, neustále se drží pouhých pár čísel nad zemí a pohybuje se docela pomalu, ale i tak si s ní užijete legrace až až.

Na návštěvu k babičce se nemusíte dvě hodiny courat autem – a každé dítě ví, jaká to je otrava. Prostě se jen pevně chytíte svého tatínka či maminky za rukáv a tradá – přemístí se s vámi přímo do babiččina obýváku.

Ale především vás jako dítko v kouzelnické rodině od útlého dětství zasypávají užitečnými informacemi o všem možném i nemožném. Ať už jsou to základní vědomosti o tom, jak se cestuje krbem, nebo povídačky o šílených obludách a příšerách, které na vás klidně můžou číhat za rohem – jako kouzelnické dítě se dozvíte a zafixujete si řadu věcí, které s vámi zůstanou celý život.

Draco pochopitelně věděl, k čemu jsou obraceče času a jak se používají – nebyl koneckonců jen tak ledajaké kouzelnické dítě, byl synem Luciuse Malfoye, a Lucius si na vzdělávání svého syna už od jeho dětství dával velmi záležet. Draco rovněž věděl, že na takové hračičky se vztahují ta nejpřísnější pravidla stanovená ministerstvem kouzel. A moc dobře věděl i to, že když už cestujete časem, v žádném případě vás nesmí nikdo vidět – a už vůbec ne vaše vlastní já.

Přesto však – anebo možná právě proto, kvůli té auře „zakázanosti“ – Draco neodolal a když jednoho rána v zaprášené komnatě, která kdysi patřila jeho babičce, našel starý zlatý obraceč času, neuložil jej zpátky na dno zásuvky, kde ho našel zabalený v hedvábném kapesníku, ani jej nedonesl svému otci… Draco udělal přesně to, co by udělalo každé zvědavé devítileté dítě: navlékl si dlouhý řetízek, na němž obraceč visel, kolem krku a jednou otočil.

Octl se ve „včerejšku“ a schovaný v jednom z výklenků v chodbě vedoucí k jeho pokoji sledoval, jak jeho o den mladší já prosvištělo kolem na malém létajícím koštěti, pronásleduje domácího skřítka Dobbyho. Když Dobby s hlasitým nářkem zmizel v jedné z tajných chodeb, které skřítkové v Malfoyově sídle používali, aby se co nejrychleji mohli dostat z jednoho konce domu na druhý, Draca z minulosti očividně hra na honěnou omrzela. Seskočil z koštěte a namířil si to do svého pokoje.

Současný Draco vykoukl z výklenku a po špičkách následoval sám sebe. Když vešel do své ložnice, jeho druhé já stálo na opačné straně pokoje a přehrabovalo se ve veliké truhle plné nejrůznějších hraček. Draco si vzpomněl, jak strašně se včera nudil a jak by byl dal cokoliv za špetku nějakého nového rozptýlení. Snad proto si tiše odkašlal, čímž na sebe upoutal pozornost svého mladšího já.

Teprve když se Draco stojící u truhly s hračkami otočil a zůstal na něj zírat jako opařený, si Draco vzpomněl na příběh, který mu nedávno vykládal Greg – byl o kouzelníkovi, který cestoval časem a nešťastnou náhodou narazil právě na své vlastní já. Ten dotyčný údajně naprosto ztratil rozum. V Dracovi hrklo a zaplavil ho strach – co když se teď zblázním? blesklo mu hlavou.

Uplynulo několik okamžiků – Draco zíral na svou přesnou kopii, ona zírala zpět na něj, ale příznaky šílenství se nedostavovaly. Nebo to tak Dracovi alespoň nepřipadalo.

Draco sebral odvahu a oslovil se: „Errr… ahoj,“ řekl a napjatě sledoval Draca z minulosti. Žádná pěna u pusy, žádný křik.

„Kdo jsi?“ vyrazil ze sebe Dracův o den mladší dvojník šokovaně.

„No… Já jsem ty,“ řekl Draco. Pak si uvědomil, že to asi nedává moc smysl a tak začal spěšně vysvětlovat: „Totiž… Víš… Našel jsem obraceč času, v babiččině staré ložnici a… asi jsem se vrátil časem. Já jsem ty – jen zítra. O den starší.“

„Ne,“ vydechl ten druhý Draco.

„Poslyš, vlastně bych s tebou vůbec neměl mluvit… Víš, co se říká, ne. Že se zblázníš a tak. Ale…“

„To je geniální!“ řekl jeho dvojník, jako by Dracovy starosti o vlastní duševní zdraví nesdílel ani v nejmenším.
„Víš, kolik si můžeme užít legrace?“ dodal poté.

Draco ještě chvíli váhal. Když ovšem ani pak nic nenasvědčovalo tomu, že by měl každou sekundou přijít o rozum, rozlil se mu po tváři uličnický úsměv.

„To máš teda pravdu!“ zazubil se a vykročil ke svému druhému já.

~*~

Draco se svým druhým já strávil veselé odpoledne – nikdy neměl kamaráda, se kterým by si užil tolik legrace, jako sám se sebou!

Večer, když byl čas jít spát, se Draco schoval do skříně, aby ho jeho matka neobjevila, když přišla jeho druhému já popřát dobrou noc. Jen co však za ní zapadly dveře, Draco ze skříně zase vyskočil a vlezl si ke svému dvojníku do postele. Vyprávět si strašidelné příběhy s druhou verzí sama sebe má něco do sebe, ačkoliv člověk vlastně předem ví, jak to které vyprávění skončí. Byla už hluboká noc, když oba Dracové konečně usnuli – a protože se po celé řádce děsivých příběhů báli jeden víc než druhý, pro jistotu se před usnutím vzali za ruce.

Když se Draco ráno probudil, byl ve své posteli sám. Prohledal celý pokoj, ale po jeho dvojníku nebylo ani památky. Draco chvíli usilovně přemýšlel, co se asi stalo, ale nakonec to pustil z hlavy, jak už to u dětí bývá.

~*~

Draco se rychle naučil, jak obraceč času funguje, kolikrát je třeba otočit maličkými přesýpacími hodinami, aby se dostal přesně tam, kam potřebuje. Rovněž si dával dobrý pozor, aby se neprozradil, aby nezmizel ve chvíli, kdy by ho mohl někdo vidět. Občas sice děsil domácí skřítky tím, že se jim zjevoval „dvojmo“, ovšem vždy jim zakázal se byť jen zmínit o čemkoliv, co by mohlo jeho cesty časem odhalit jeho rodičům.

Obraceč času s Dracem putoval i do Bradavic. Zde ale svoje výlety do minulosti značně omezil – a to hned z několika důvodů: nebezpečí, že ho někdo přistihne při činu, bylo mnohem větší v hradě plném lidí než v rozlehlém Malfoyově sídle, zrovna tak pravděpodobnost, že na něj někdo narazí v době, kdy se bude se svou kopií brouzdat v čase. Navíc si Draco nebyl jistý, jak dobře Brumbál hlídá dění ve škole.

Přesto tu a tam neodolal a na pár hodin si odskočil na návštěvu sám k sobě – prozkoumávat tajuplné chodby a zákoutí bradavického hradu bylo ve dvou zábavnější, a když se Dracovi zastesklo po domově, komu lepšímu se svěřit než sám sobě?

~*~

Bylo to ve třetím ročníku, pozdě večer. Draco ležel v posteli, nemohl spát. Vyrušil ho zvuk, který nebyl ani Goylovým chrápáním, ani vrzáním Blaisovy postele.

„Pssst,“ ozvalo se kousek od něj.
Draco se vzpřímil do sedu.
„Psst, Draco.“ Zelený závěs okolo jeho postele se rozhrnul a Draco by byl vykřikl úlekem, nebýt ruky, která mu pohotově přikryla ústa.

„Šššš, to jsem jen já,“ ozvalo se ze tmy a Draco v onom šepotu poznal svůj vlastní hlas. Draco přikývl na znamení, že rozumí, a ruka z jeho úst se stáhla.

Vzápětí se Dracova postel o něco víc prohnula, jak se jeho dvojník uvelebil na matraci naproti němu.

„Lumos,“ zašeptal ten druhý poté, co pečlivě zatáhl závěsy. Zalilo je tlumené světlo. Draco v něm uviděl sám sebe, ale…

„Ty… jsi starší!“ podivil se polohlasně. Chlapec, na kterého hleděl, nebyl zrcadlovým odrazem jeho samého jako obvykle. Jeho vlasy byly delší, rysy dospělejší.

„To jsem,“ přitakal starší Draco – jeho hlas se dosud velmi podobal tomu, na který byl Draco zvyklý, přesto na něm ale bylo něco jiného.

„Kolik ti je?“ zeptal se Draco zvědavě. Dosud se nikdy nesetkal s nějakou výrazně odlišnou variantou sebe samého – bylo to přízračné, vidět sám sebe staršího o pár let.

„Patnáct a něco,“ odvětil druhý Draco a vzápětí se ušklíbl. „Jestlipak víš, proč tu jsem?“

„Protože se ti stýská?“ zašklebil se současný Draco. Ve společnosti tohohle svého staršího vydání se cítil maličko nejistý, nedostatečný.

„Tak to období už mám fakt za sebou,“ odfrkl Dracův starší dvojník, vzápětí se mu po tváři rozlil vědoucí úsměv. „Rozhodl jsem se tě navštívit, protože vím, že tě něco trápí a já ti s tím můžu píchnout.“

Dracovi se sevřelo hrdlo. Copak může vě- Téměř okamžitě mu ale došlo, že jeho starší verze skutečně – sám si pamatoval většinu návštěv, které za ním v minulosti přišly z budoucnosti. Jeho starší já už tedy kdysi bylo na jeho místě a situaci, která pro Draca byla přítomností, už jednou prožilo. Ten starší tedy pochopitelně věděl, čím se Draco užírá, a mohl mu pomoct – Draco jen netušil, jakým způsobem mu jeho starší já hodlá píchnout.

„Já vím, já vím. To všechno Pansy,“ zazubil se starší Draco šibalsky.

Draco si povzdechl. „No jo,“ připustil a zády se sklesle opřel o záhlaví postele. „Já…“ Zarazil se – mělo vůbec smysl to vykládat?

„Jen mi to pověz,“ pobídl ho jeho dvojník. Draco si nebyl jistý, jestli si chce jeho starší já jen osvěžit paměť anebo jestli to chce slyšet pro své škodolibé potěšení.

„Pansy… se mě dnes zřejmě chystala políbit. Vraceli jsme se zrovna z večeře a… najednou mi stála v cestě a přímo nad náma viselo ze stropu jmelí. Naklonila se ke mně a asi čekala, že… Jenže to prostě nešlo, chápeš. Ještě nikdy jsem se s nikým…“ Draco cítil, jak mu hoří tváře a byl rád, že ve slabém světle hůlky není pořádně vidět.
„Samozřejmě jsem nechtěl, aby si myslela, že… že to neumím. Víš, Pansy by to určitě vykecala svým kamarádkám a dovedeš si představit, jaká by to byla ostuda. Takže… jsem radši proklouzl kolem ní a než mě stačila dohonit, už jsem byl v ložnici – sem holky nesmí.“ Draco dokončil a přitiskl si dlaně na obličej v zoufalém gestu. „Co jen budu dělat?“ vzhlédl a všiml si, že jeho starší já se shovívavě usmívá.
„Co? Jak mi teda pomůžeš, hm?“ zeptal se po chvíli, když už mu to záhadné mlčení jeho dvojníka začalo jít na nervy.

Starší Draco trochu poposedl, natáhl jednu nohu, dosud skrčenou v tureckém sedu. „Nooo…“ protáhl a pak prstem Draca přivolal blíž k sobě. Draco se k němu naklonil, jedno ucho. „Můžu ti dát pár lekcí,“ zašeptalo jeho druhé já a spiklenecky přimhouřilo oči.

„Cože?“ zeptal se Draco nechápavě. „Aach,“ vydechl vzápětí, když pochopil, jaké lekce má starší Draco na mysli. Cítil, jak rudne ještě víc – najednou mu bylo velice horko. „To… to přece nejde,“ potřásl nesouhlasně hlavou. „Vždyť jsi… kluk.“

Jeho druhá verze jen obrátila oči v sloup. „Prosímtě. Já jsem ty – to je něco úplně něco jinýho. Není to jako líbat kluka.“

„No… já nevim.“ Draca ty argumenty zrovna dvakrát nepřesvědčily.

„Tak hele.“ Jeho dvojník se mu podíval do očí. „Draco. Máš problém – a já jsem řešení. Buď se můžeš přiučit ode mě – to je, jako by ses to naučil sám – anebo můžeš počkat a zjistit, jak to dopadne s Pansy Parkinsonovou. A jen tak mimochodem, od Pansy toho moc neodkoukáš.“ Starší Draco se uchechtl.

Draco věděl jedno – zjišťovat, jak bude reagovat Pansy, a riskovat trapas, se mu moc nechtělo. „Tak… tak dobře.“

„Výborně. Stejně jsem už předem věděl, jak se rozhodneš,“ zašklebil se starší Draco rozpustile. Pak ale najednou zvážněl. „Pojď blíž,“ zašeptal a dlaní pohladil deku vedle sebe.

Draco se vyhrabal z peřin a po kolenou přelezl na druhou stranu postele, kde se usadil na patách naproti svému druhému já.

Starší Draco zvedl ruku a položil mu dlaň na šíji. Byla příjemně teplá.
„Trochu se uvolni,“ vybídla ho jeho zkušenější verze. „Uvidíš, nic to není. Přestaň si hryzat ret, nemáš důvod být nervózní.“

Draco se snažil, skutečně se snažil, uvolnit se – ale moc se mu to nedařilo. Srdce mu poskakovalo v hrudi jako splašené, dlaně měl celé zpocené, připadalo mu, jako by mu po těle rejdily tisíce malých mravenců.

„Zavři oči,“ řeklo jeho druhé já tiše a Draco poslechl. Cítil, jak ten starší pohybuje rukou po jeho krku, nahoru a dolů, podobně, jako to dělávala jeho matka, když byl Draco menší. Jeho nervozita se pomalu začala rozplývat. Teď, když před sebou neviděl sám sebe a mohl se soustředit jen na konejšivé doteky rukou na své šíji, mu připadalo mnohem jednodušší se uvolnit. Jemné prsty mu vklouzly do vlasů, zastrčily pár pramínků za uši, až nakonec obě ruce spočinuly po obou stranách jeho obličeje.

Postel se pod ním nepatrně zhoupla a pak náhle ucítil letmý dotek rtů na svých vlastních. Maličko sebou cukl a otevřel oči, ale dlaně na jeho tváři mu nedovolily příliš se odtáhnout. „Ššš. V klidu,“ zašeptal druhý Draco a pousmál se, což vypadalo poněkud zvláštně, protože byl právě pouhých pár milimetrů od Dracova obličeje.
Draco spolkl slova pochybností, která mu ležela na jazyku, a zůstal sedět bez hnutí.
„Teď trošku otevři pusu,“ instruoval jeho dvojník. „Trošku míň,“ upozornil ho, když Draco otevřel ústa, jako by si do nich hodlal strčit kulaté lízátko. Draco sklopil oči a doufal, že jeho ruměnec zůstane bez povšimnutí.

Tentokrát se jejich rty setkaly na delší dobu – Draco z budoucnosti ochutnal horní i dolní ret zvlášť, obkreslil jejich konturu špičkou jazyka. Současný Draco zatajoval dech, nevěděl, co by měl dělat…

„Draco…“ oslovil ho jeho dvojník poté, co se od něj oddálil.

„Hm?“ pípl Draco nezřetelně.

„Musíš trochu reagovat. Žádná holka se nechce líbat s leklou rybou.“

Draco polkl a nejistě přikývl.

„Zkus prostě dělat to, co já. Dobře?“ Tón jeho staršího já zněl shovívavě a Draco měl dojem, že mu ten druhý rozumí, že chápe celou tu jeho začátečnickou neohrabanost. Což byla pochopitelně pravda.

„Dobře,“ přitakal a nechal klesnout víčka v očekávání dalšího polibku.
Když jeho dvojník pomalu špičkou jazyka vklouzl do Dracových úst, Draco se osmělil a napodobil ho. Bylo to zvláštní. Byla to stále jeho ústa, každý výstupek a každý zub byly stejné jako když po nich přejel jazykem ve své vlastní puse… A zároveň mu připadaly tak nové, jiné, když je teď prozkoumával „zvenku“.

Bylo to neuvěřitelné… a neuvěřitelně příjemné. Teplé a měkké a jemné. Draco cítil, jak se mu po těle rozlévá mravenčení zcela nového druhu. Instinktivně se přitiskl blíž ke svému druhému já, nechal se vtáhnout do jeho náručí, ovinul mu paže kolem pasu. Jejich polibek přešel ze zvědavého oťukávání v něco, co by byl Draco možná nazval ‚vášnivým‘, kdyby tehdy věděl, co si pod pojmem vášeň vlastně představit. Už dávno zapomněl, koho to vlastně líbá a na čí tělo se tak chtivě tiskne, prostě se mu to vykouřilo z hlavy, jak ho zaplavovaly stále nové a nové lahodné pocity a vjemy.
Ucítil, jak se mu do kůže na zádech kousek nad gumou jeho pyžamových kalhot zaryly nehty, a z hrdla mu uniklo zasténání, ztratilo se v ústech člověka, který je zapříčinil – ach, tak vzrušující…

Najednou se však ten starší odtáhl; ta tam bylo to příjemné teplo sálající z jeho těla, ta tam ruce, které Draca šimraly na holé kůži pod tričkem.

„Ne… ne,“ zamumlal dezorientovaně v prvním okamžiku. „Co… proč…“

„Vida, vida. Věděl jsem, že s trochou pomoci to s tebou nebude vůbec špatné, Draco.“ Jeho druhé já se na něj zazubilo, očividně spokojené samo se sebou a výsledkem svého snažení.

„Ale – “ začal koktat Draco, i když si v duchu nadával za nedostatek sebeovládání, za to, že určitě zní jako naprostý pitomec.

„Zítra,“ řekl Draco z budoucnosti, „můžeš pokračovat s Pansy.“ S tím nadzdvihl malé přesýpací hodiny, které mu visely na řetízku okolo krku. „Já už musím jít,“ mrkl na Draca a několikrát překlopil obraceč. Poté se vypařil – skoro jako by se to celé Dracovi jen zdálo. Ale jen skoro – tep mu dosud bušil v uších dvakrát rychleji než obvykle a po celém těle mu skotačilo odeznívající vzrušení, když se Draco zhroutil zpět do peřin.

~*~

Když je vám –náct a vaše hormony šílí, obvykle máte dvě možnosti: Buďto si vystačíte sami, anebo překonáte svůj strach z vlastního znemožnění a vydáte se na lov ve snaze opatřit si někoho, kdo je na tom podobně jako vy.

Draco měl ovšem ještě třetí možnost, která ho, byl-li sám k sobě upřímný, bavila ze všeho nejvíc. Jeho budoucí já, které se tak nečekaně zjevilo v jeho přítomnosti, aby mu mohlo udělit první lekci na poli „mezilidských vztahů“, se už sice nevrátilo – starší Draco však Draca přivedl na zcela novou a dosud neobjevenou kratochvíli. Společně bloumat po hradě a vyvádět psí kusy? Ne. Kdykoliv Draco od té doby cestoval časem, většinou to dopadlo tak, že se svým o pár dnů mladším dvojníkem skončil v chlapecké ložnici, na posteli za zataženými závěsy. Nezůstalo jen u polibků.
Zcela nevázaně experimentovat a učit se bez strachu ze selhání či nedorozumění – co víc si může mladý člověk přát?

Když se jedné říjnové noci – bylo mu patnáct – Draco probudil uprostřed noci a všiml si postavy sedící u jeho nohou, ani se nelekl. Bylo to pravděpodobně jeho o pár dní starší já. Draco se znal moc dobře, sám už několikrát podnikl výpravy proti proudu času v pozdních nočních hodinách, jen tak pro potěšení – vyspat se sám se sebou, pak nezávazně poklábosit o nesmyslech...

Tentokrát to však bylo jiné. Příchozí byl minimálně o rok starší než Draco a choval se velmi neobvykle – nehybně seděl na druhém konci Dracova lůžka, tu a tam se ze tmy ozvalo přerývané nadechnutí.

„Z které doby jsi?“ zeptal se Draco a ospale zívl.

Jeho dvojník jen zavrtěl hlavou a přitáhl si kolena k bradě, objal je rukama.

Draco ve tmě zašátral po hůlce ležící na nočním stolku.
„Lumos,“ zašeptal, když ji sevřel v ruce, a namířil kužel světla na postavu sedící proti němu. Druhý Draco vypadal příšerně – měl kruhy pod očima, byl pohublý, působil sklesle. Draca to velmi znepokojilo – vidět sám sebe v takovém stavu rozhodně nebylo nic povzbudivého.

„Hej. Draco,“ oslovil svou starší kopii a vylezl zpod peřiny, aby mohl po kolenou dojít na druhou stranu postele. „Co se děje?“ zeptal se jemně.

Ten druhý konečně zvedl hlavu. Krátce pohlédl Dracovi do očí – výraz jeho očí Draca vyděsil ještě víc. Pak ho jeho dvojník zcela bez varování prudce objal, zabořil tvář do jeho krku a Draco si uvědomil, že se jeho starší verze celá chvěje, ba že mu tlumeně vzlyká na rameni. Cítil něco teplého, co mu stékalo po krku – pochopil, že jeho starší já skutečně pláče, pláče v jeho náručí.

„Draco, pověz mi, co se stalo,“ šeptl a rukama začal přejíždět po zádech staršího Draca, aby ho uklidnil. „Proč… pláčeš?“ zeptal se, přestože si nebyl úplně jist, zda chce odpověď vůbec znát. Ať už se v budoucnosti dělo cokoliv, rozhodně to nemohlo být normální.

Po chvíli se jeho starší já trochu odtáhlo a zhluboka se nadechlo, rukávem hábitu si spěšně setřelo slzy z tváří a vzhlédlo.

„Co se stalo?“ zopakoval Draco polohlasně a přitom dál mnul Dracovu paži.

„To… ti nemůžu říct,“ odtušil starší Draco poté, co na sebe chvíli mlčky zírali.

„Proč bys nemohl?“ zamračil se Draco.

„Protože to nevíš. Tedy… ani nebudeš vědět, než… přijde čas,“ odpověděl druhý Draco s povzdechem. „Kromě toho tě tím nechci zatěžovat – už předem.“

Draco se chystal něco namítnout, ale jeho dvojník ho předběhl.

„Omlouvám se, že jsem tě tak přepadl. Ale… Já… potřeboval jsem…“ starší Draco na okamžik sklopil oči.

„Já vím. V pořádku.“ Draco pokýval hlavou a pohladil ‚sám sebe‘ po vlasech.

„Děkuju,“ hlesl jeho dvojník, mdle se usmál, vzal do ruky obraceč a zmizel.

~*~

Jen jednou jedinkrát cestoval Draco do budoucnosti. Bylo mu tehdy čtrnáct, byl s matkou na prázdninách v letním sídle v Marseilles a rozhodl se zkusit, co to udělá. Vracet se do minulosti byla jedna věc, ale moci nakouknout do budoucnosti… To bylo teprve něco!

Opatrně si navlékl řetízek s obracečem času kolem krku a na chvíli se zamyslel. Poté několikrát překlopil přesýpací hodiny.

Octl se na stejném místě, počasí ale nebylo krásně slunečné jako v jeho ‚současnosti‘. Pršelo, byla skoro tma a Draco se otřásl, jak mu podzimní chlad vklouzl pod rychle moknoucí košili s krátkým rukávem. Rozhodl se proto neotálet na zahradě a rozběhl se k domu. Hodlal se hned vrátit zpátky, protože dospěl k závěru, že tady stejně moc zajímavého neuvidí – co by kdo dělal v letním sídle uprostřed lezavého podzimu?

Náhle se však zarazil – zdálo se mu to, nebo se v jednom z pokojů skutečně svítilo?

Rozběhl se kolem domu, až konečně stanul před postranními dveřmi. Zkusil vzít za kliku – pochopitelně nepovolila. Naštěstí měl s sebou svoji hůlku.
„Alohomora,“ vyřkl zaklínadlo, špičku hůlky namířenou na klíčovou dírku. V zámku to zacvakalo a dveře povolily.

Draco vklouzl dovnitř a zavřel za sebou. Proběhl chodbou a vydal se nahoru po schodech, hůlku stále připravenou.
V prvním patře se zastavil a rozhlédl se… A skutečně, zpod dveří jednoho z pokojů – byla to jeho vlastní ložnice, jak si Draco uvědomil – prosvítalo světlo. Draco zatajil dech a po špičkách se začal plížit blíž.

Před dveřmi se zastavil, nevěda, co ho uvnitř čeká. Než si však stačil rozmyslet, co dál, dveře pokoje se prudce otevřely a v příštím okamžiku už Draco ležel na zemi, celý zkamenělý. Petrificus Totalus ho zmrazil dřív, než se Draco vůbec stihl nadechnout.

Tvář muže, který se nad ním sklonil, byla skryta ve stínu černé kápě, kterou měl přehozenou přes hlavu. Draco si vyděšeně uvědomil, že teď je tomu cizinci vydaný na milost a nemilost, že nemůže dělat vůbec nic, jen na něj zírat strachy rozšířenýma očima a čekat.

„To jsem si mohl myslet,“ promluvil muž rozčileně a shrnul si kapucu z hlavy. Draco hleděl do tváře sebe samého – tedy své dospělejší a očividně naštvané verze. „Finite Incantatem,“ švihl jeho dvojník hůlkou a Draco se s úlevou posadil a začal si třít naraženou kostrč.

„Co tady děláš?!“ obořilo se na něj jeho starší já. „Uvědomuješ si vůbec, jak to je nebezpečné? Co kdyby tě tady někdo našel – a zabil?“ Staršímu Dracovi se při těch slovech zachvěl hlas.

„Proč by mě měl někdo zabíjet?“ ohradil se Draco a ublíženě se ušklíbl.

„PROČ?!“ zaječel ten druhý. „Ty blázne jeden, copak nev–“ starší Draco se zarazil a s povzdechem zakroutil hlavou. „Jistěže nevíš,“ utrousil pak spíš pro sebe než k Dracovi.
„Vstávej,“ nařídil potom a natáhl k Dracovi ruku. Draco ji uchopil a nechal si pomoci ze sedu. Vtom si všiml, že se jeho staršímu já maličko vyhrnul rukáv… a pod ním Draco uviděl něco, co ho naprosto přikovalo k zemi.

„Co… co…“ vyrazil ze sebe, zíraje na kousek ošklivého černého ornamentu, který se plazil po bledé pleti jeho dvojníka.

Starší Draco si všiml jeho pohledu a rychle stáhl rukáv zpátky a tetování zakryl. „To nic…“

„Ty jsi…“ Draco se bezděky otřásl a začal instinktivně couvat. Pouštět si pusu na špacír o Pánu zla byla jedna věc – skutečně se stát jeho služebníkem… to bylo něco docela jiného.

„Draco, poslouchej mě,“ začalo jeho druhé já, ale Draco ho nehodlal poslouchat.

„Já… myslím, že se teď vrátím… domů… vrátím se domů…“ zajíkal se Draco a vzal do ruky obraceč času.

„To nejde. Nemůžeš…“ Jeho starší kopie po něm vztáhla ruku, ale Draco jen uskočil o kousek dál.

Draco sklonil hlavu k drobným přesýpacím hodinám a už už se je chystal obrátit vzhůru nohama, když vtom se ozvalo tichounké zašeptání a Draco ucítil, jak ho zasáhlo nějaké kouzlo. Zamotala se mu hlava, ale stihl ještě otočit převracečem.

Stál na prahu své ložnice v Marseilles, za okny přívětivě svítilo sluníčko a Draco měl nádherně lehkou, bezstarostnou hlavu. Vůbec si nevzpomínal, co se stalo, ale bylo mu to celkem jedno. Svlékl si košili, která byla z jemu nepochopitelných důvodů mokrá, a zamířil na terasu, aby si užil zlatých paprsků.

~*~

Draco ležel ve tmě a naslouchal pravidelnému oddychování přicházejícímu z bezprostřední blízkosti. Na střechu jejich domu tiše bubnovaly dešťové kapky – byl to zvuk, který Draca většinou nádherně uklidňoval. Ne tak dnes… Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se cítil celý nesvůj, neklidný – asi jako když na něco zapomenete, ale nevíte o tom. A spánek ne a ne přijít. Překulil se na druhý bok a pár okamžiků sledoval člověka, s nímž už přes dva roky sdílel postel – a život. Draca někdy téměř zaráželo, jak jeho milenec vůbec může klidně spát, po tom všem, co si musel prožít.

A tu si Draco uvědomil, proč mu jeho organismus nechce dovolit jen tak usnout.
Vzpomněl si na jednu noc, ne nepodobou té dnešní, v níž se jako osmnáctiletý krčil v polorozpadlém domě kdesi v Londýně a přemítal, jestli má vůbec cenu dál utíkat. Co mi vlastně zbývá? , říkal si tehdy. Byl přesvědčen, že ať už válka dopadne jakkoliv, pro něho z toho žádný šťastný konec nekouká: zvítězí-li Temná strana, Draco bude zabit kvůli svému selhání; zvítězí-li Fénixův řád a ministerstvo, čeká ho přinejlepším zbytek života v Azkabanu. Z jeho situace nebylo východiska.

Draco se pousmál a vstal z postele, pomalu, aby se matrace příliš nezhoupla a neprobudila tak spáče, který ležel roztažený daleko přes svou polovinu.

Bezhlučně jako kočka vyklouzl z ložnice a z šatní skříně stojící v široké chodbě vytáhl kalhoty, triko a zelený svetr, který tak rád nosil, přestože nebyl jeho a byl mu trochu široký v ramenou. Oblékl se a zamířil do své pracovny. Když odemykal nejspodnější zásuvku svého stolu, zmocnil se ho provinilý pocit. Jednoho večera před dvěma lety svému příteli vyložil celou historii o svých cestách časem… a při té příležitosti mu slíbil, že se už do minulosti nevydá. Bylo to příliš nebezpečné, kromě toho Draco vlastně ani neměl důvod – jeho dřívější rozjívenost byla již dávno pryč. Dnes ale nebylo zbytí, přesvědčoval se Draco. Když teď ještě jednou, naposledy, nepoužije svůj obraceč času, kdo ví, jak by mohla vypadat jeho současnost. Draco to nechtěl zjišťovat.

Vytáhl ze zadní části zásuvky řetízek s přesýpacími hodinami a zamířil k domovním dveřím. Ještě si rychle natáhl cestovní plášť, pak obraceč navlékl kolem krku a polohlasně počítaje začal otáčet hodinami.

Místo teplé předsíně stál náhle na volném prostranství nedaleko lesa; padal soumrak a lehce mžilo. Před pěti lety zde samozřejmě jejich dům ještě nemohl být, přesto Dracovi pohled na důvěrně známou krajinu bez jejich útulného domova připadal zvláštní.
Krátce se zamyslel, snažil se vzpomenout si, kde přesně byl tehdy dávno, když ho navštívila jeho straší verze. Poté se s tichým lupnutím přemístil.

Ulice, v níž se zhmotnil, byla pravým opakem voňavého lesa, u něhož byl ještě před chviličkou. Domy s okny přebitými dřevěnými latěmi působily smutně a zuboženě, docela to tu páchlo a po zemi se povalovaly střepy a odpadky.
Draco se rozhlédl kolem, ujistil se, že je sám, načež zamířil k domu, na který si nyní, když ho viděl před sebou, poměrně dobře vzpomínal. Rozsvítil svou hůlku a její tlumená záře stačila akorát tak, aby si viděl pod nohy. Prošel vyvrácenými dveřmi a vystoupal po schodech do druhého podlaží. Všude byla tma, ale Draco moc dobře věděl, že dům není prázdný. Zamířil k posledním dveřím nalevo a s hůlkou pevně sevřenou v dlani – nehodlal se nechat překvapit od svého mladšího já – dveře otevřel.

Do místnosti pronikalo jen minimum světla z pouliční lampy svítící nedaleko, okna byla téměř neprodyšně zakrytá. Draco uslyšel překotné zašramocení z opačného konce místnosti. Pak se přiškrceným hlasem ozvalo:
„Kdo je to?“

„Draco, to jsem jen já. Ty,“ odpověděl Draco. „Nemusíš se bát,“ dodal a zvedl hůlku tak, aby mu trocha jejího světla padla do tváře.

„Ty?“ Bylo to nevěřícné vydechnutí a vzápětí do světla prýštícího z Dracovy hůlky vstoupila pohublá postava. „Jak jsi mě našel?“ zeptalo se jeho mladší já a upřelo na něj své unavené oči.

„Velmi snadno. Už jsem tu byl. Před lety.“

„Ach… Kolik ti je?“ zeptal se osmnáctiletý Draco a popošel ke staré pohovce, z níž vylézaly kusy polstrovacího molitanu. Klesnul na sedačku a pokynul rukou, naznačuje Dracovi, aby se posadil k němu.

„Třiadvacet,“ odvětil Draco a sedl si vedle svého mladšího a o poznání skleslejšího dvojníka.

„Třiadvacet? Nečekal jsem, že ještě budu žít tak dlouho…“ Mladší Draco mu pohlédl do obličeje a chvíli jej zaujatě studoval. „Vypadáš dobře,“ zkonstatoval nakonec.

Draco se musel usmát. „To proto, že jsem velmi spokojený,“ řekl a natáhl paži, aby mohl hřbetem ruky pohladit mladšího Draca po tváři. „Taky budeš.“

„Opravdu? Zatím tomu nic nenasvědčuje, “ poznamenalo jeho osmnáctileté já hořce.

„Musíš pro to ale něco udělat, Draco,“ řekl Draco a položil svému dvojníku ruku na rameno. „Je to moc důležité. Nesmíš už dál čekat, jen tak se potloukat od místa k místu a doufat, že tě nenajdou. Nemá to smysl.“

„Myslíš, že to nevím?!“ odsekl mladší Draco popuzeně. „Ale co asi můžu dělat jiného? Vrátit se k Pánu zla a požádat ho o prominutí? Jít na ministerstvo škemrat o druhou šanci? Moji rodiče jsou mrtví, zrovna tak Brumbál a Snape – a oni byli jediní, kdo věděli, proč… kdo rozuměli… kdo znali skutečný důvod, proč jsem se přidal k Temné straně.“ Mladší Draco si ovinul ruce kolem těla, jako by se chtěl chránit, jako by sám sobě chtěl poskytnout útěchu.

Draca zabolelo u srdce, když se na něj podíval – vzpomněl si na zoufalství, na beznaději, která ho tehdy sžírala.
„Nejsou jediní,“ hlesl a nadzvedl svému mladšímu dvojníkovi bradu. „Existuje ještě jeden člověk, který ví, že ses k Voldemortovi nepřidal zrovna dobrovolně.“

Mladší Draco sebou škubl, když Draco vyslovil Voldemortovo jméno, přesto na něj ale pohlédl a v jeho očích se zračila kapka naděje, když vydechl:
„Kdo?“

„Přemýšlej, Draco. Přemýšlej, jako přemýšlíš už notnou dobu. Už tolikrát jsi uvažoval, jestli by se věci měly jinak, kdyby tehdy v prvním ročníku ve vlaku neodmítl nabízenou ruku. Hodiny a hodiny ses ptal sám sebe, jestli je vůbec možné, aby tenhle chlapec změřil síly s nejsilnějším černokněžníkem všech dob a porazil ho. Myslel jsi na toho jediného člověka, který ti může pomoct, víc než často.“

„Potter?!“ prskl mladší Draco a zkřivil obličej. „Jak by mi ten mohl pomoct? Jak by vůbec mohl vědět, že – “

„Jestli ti může pomoct? Ano. Nezapomínej, že Harry Potter je považován za vyvoleného. Celá kouzelnická veřejnost k němu vzhlíží a doufá, že je zbaví Voldemorta. Jestli ti někdo může pomoct, pak jedině Harry – když tě vezme na milost Harry, pak tak dřív nebo později učiní i zbytek lidí,“ Draco mluvil klidně, ale intenzivně, jasně, aby se ujistil, že věci opravdu dopadnou tak, jak dopadnou.

Harry?! A jak si můžeš být tak jistý, že mě Potter vůbec vyslechne?“ ušklíblo se jeho mladší já zpupně, nepřesvědčeně.

„Vyslechne tě,“ řekl Draco. „Jen… buď upřímný. K němu… i k sobě,“ mrkl na svou zamračenou kopii sedící schouleně vedle něj, oblečená v hábitu, který měl své nejlepší časy rozhodně už za sebou.
„Musím jít,“ řekl Draco po chvíli zarputilého mlčení ze strany jeho mladšího já. Svlékl si plášť a přehodil ho osmnáctiletému Dracovi přes ramena. „Najdi ho,“ řekl ještě tiše a naklonil se, aby svému dvojníku vtiskl polibek na čelo. „Budeš v pořádku,“ dodal a mlčky vyšel z pokoje, zaraženého ‚sebe‘ nechal sedět na místě.

Když vyšel ven, ještě jednou pohlédl k temnému oknu ve druhém patře, pak se přemístil zpátky na prázdnou louku desítky mil odtud. Začínalo mu být chladno, proto spěšně vytáhl obraceč času a vrátil se tam, kam patřil, doufaje, že si jeho mladší já jeho radu vezme k srdci.

Ocitl se kousek od jejich domu, všude kolem byla černočerná tma, stále pršelo. V oknech domu se však nyní svítilo a Draco se rychle rozběhl přes louku. Cítil, jak se ochranná kouzla obepínající jejich dům před ním rozestupují, proklouzl jejich bariérou, jako by tam ani nebyla. Pak už poťukal hůlkou na vchodové dveře, které se před ním okamžitě otevřely, a zevnitř ho zalilo teplé světlo. Vstoupil dovnitř a zavřel za sebou.

„DRACO!“ Výkřik, který se ozval vteřinu poté, co si zul boty, byl plný rozčilení, ale zároveň z něj zaznívala úleva. „Kdes byl?“ Vzápětí už ho silné paže vtáhly do pevného objetí a stiskly ho tak prudce, jako by se jeho milenec bál, že by Draco snad mohl každou chvíli zase zmizet.

Draco se musel usmát, i když pocit viny, který si nyní uvědomoval ještě víc než dřív, mu nepříjemně svíral útroby. Tak nějak doufal, že jeho malý výlet zůstane neodhalen – nechtěl, aby si kvůli tomu kdokoliv zbytečně dělal starosti… Ovšem přesně to se zjevně stalo.

„Myslel jsem si… probudil jsem se a ty nikde… bál jsem se, že…“ Ta slova Dracovu provinilému pocitu příliš nepomáhala. „Kam jsi proboha šel, uprostřed noci?“

„Jen jsem… se byl ujistit, že tvůj dárek k narozeninám dorazí včas,“ zaškádlil Draco. Reakce, která následovala, byla přesně taková, jakou očekával.

„Nekecej. Moje narozeniny jsou v červenci a teď je březen, Draco.“

„Tvůj dárek k osmnáctým narozeninám, Harry,“ doplnil Draco a ruku zabořil do spánkem rozcuchaných vlasů svého přítele.
Zelené oči se na něj nechápavě podívaly. „Ach,“ uniklo Harrymu ze rtů. Poté sklopil pohled na řetízek visící Dracovi kolem krku. „Myslel jsem, že už… jsi s tím přestal,“ řekl a jeho zklamaný tón Draca zabolel.

„Přestal, ale… Tohle bylo důležité. Moc důležité. Musel jsem jít, jinak… se taky mohlo stát, že... tu nebudeme teď takhle spolu mluvit,“ vysvětlil Draco trhaně.

Chvíli bylo ticho. Pak Harry zamyšleně prohodil:

„Ke svým osmnáctinám jsem nedostal žádné speciální dárky.“ Nicméně vzápětí vzhlédl, v očích náznak porozumění. „Jen... ses objevil ty a úplně narušil tu maličkou oslavu, kterou pro mě Ron s Hermionou připravili.“

Draco přikývl. „Byl jsem navštívit své osmnáctileté já – v červnu 1998. Musel jsem sám sobě trochu promluvit do duše. Naposled.“

Harry pokýval hlavou, pak konečně pustil Draca ze svého objetí a zamířil zpět do ložnice.

Draco zůstal stát, nebyl si jistý, jak si takovou reakci vyložit. Bylo to dobré? Špatné? V krku mu vyschlo a srdce mu pod provlhlým svetrem, který kdysi Harrymu uštrikovala Molly Weasleyová, rozrušeně poskakovalo.

Ve dveřích vedoucích do ložnice se Harry zastavil a otočil se. Po tváři se mu rozlil úsměv, když řekl: „Pojď zpátky do postele.“

~*~

Když se Draco následujícího rána probudil, byl Harry už vzhůru. Ležel naproti němu a jen tak se na něj díval. Okny do pokoje dopadalo svěží ranní slunce.

„Myslím, žes tam nemusel chodit,“ řekl Harry, když se Draco otočil tváří k němu.

„Cože?“ odpověděl Draco rozespale.

„Zpátky. Do minulosti,“ objasnil Harry. „Nemusels tam včera chodit.“

„Musel, vždyť – “ namítl Draco a potlačil zívnutí.

Harry jen zakroutil hlavou a natáhl ruku, pohladil Draca po tváři.

„Bylo by to v pořádku i tak,“ řekl tiše. „Myslím si, že tohle – ty, já – není jen náhoda. I kdybys se sebou tehdy nemluvil, nehrálo by to roli. Nic by se nezměnilo. Byli bychom tady i tak, přesně takhle, přesně teď. To je ta jediná správná současnost.“


~fin~

Děkuji Dangerous za beta-read.


++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Harry Potter fan fiction ++