Fan Fiction - Harry Potter - Povídky



Harlekýn
~by Estriel~


Harry Potter miluje tajemství. Přestože by se možná pokoušel tvrdit, že bez záhad, do kterých se vždy zaplétá, by se mu žilo lépe, není to pravda. Bez tajemných událostí by Harry ani nebyl tím, kým je, jeho dny by se monotónně vlekly a on by se brzy začal nudit. Tajemství jako by si Chlapce, který zůstal naživu, sama vyhledávala – nebo je to snad Harry sám, kdo se jim dobrovolně vrhá do náruče?

Také nebezpečí patří k věcem nezbytných pro život Harryho Pottra. Ačkoliv by to pravděpodobně nikdy nepřiznal, je vlastně poměrně spokojený, když jeho „denní rutina“ připomíná adrenalinovou jízdu.

Proto není divu, že když se mu v únoru roku 1998, v průběhu frustrujícího čekání na poslední a rozhodující střet s Temným pánem, naskytla možnost poodhalit další vzrušující tajemství, Harry nezaváhal a lačně se vrhl po klíčku od pověstné a zapovězené třinácté komnaty. Tehdy nemohl tušit, že tím spolkl pomyslnou návnadu a stal se obětí důmyslné intriky, která ho nakonec přivedla až tam, kam by si sám od sebe nikdy netroufl vkročit...

~*~


Psalo se datum 14. února, den, ve který by Harry nejraději nevystrčil ani nos z postele, aby se vyhnul pozornosti všudypřítomných ctitelek. Nicméně nebylo zbytí a Harry se musel jako každé ráno vydat do Velké síně na snídani. Zarputile se vyhýbal zasněným pohledům, kterými ho provázelo nemálo dívek, a snažil se ignorovat i růžové dekorace zdobící snad celou školu.

Byl právě vprostřed snídaně a u jeho talíře se již stačilo nakupit několik úhledných balíčků a voňavých obálek, dosud marně čekajících na své otevření, když Harrymu nad hlavou zakroužila další sova a se zahoukáním mu spustila do klína jednu jedinou květinu.

Harry ji překvapeně zvedl a prohlížel si zvláštní květ. Byla to nádherná růže, ale její okvětní plátky měly tu nejneobvyklejší barvu – byly sametově černé, olemované stříbrem. Růže vydávala opojnou vůni, lehkou a svěží, ale zároveň intenzivní a mámící smysly. Harryho fascinovala její nebezpečná krása a dokonalost.
K jejímu stonku byla přivázána malá kartička a on ji zvědavě uchopil. Prstem přitom neopatrně zavadil o trn a ten se mělce zaryl do měkkého bříška jeho ukazováku. Harry sykl bolestí a ukazováček s kapkou rudé krve putoval téměř okamžitě k jeho rtům. Poté si konečně mohl přečíst vzkaz.

Pojď si hrát, stálo na kartičce z černého papíru elegantním stříbrným písmem. Odesilatel se podepsal jako Harlekýn. Zdánlivá anonymita, která si přesto zachovala jakýsi osobitý ráz, Harryho zaujala a pocítil nutkání odhalit Harlekýnovu identitu.
Rozhlédl se po stolujících studentech, doufaje, že osoba, která mu poslala nevšední valentýnku, se prozradí sama nedočkavým pohledem či výrazem ve tváři... Marně. Vše, čeho si Harry všiml, bylo několik letmých úsměvů jeho směrem, úšklebek od Malfoye, dychtivý výraz Colina Creeveyho, který hořel zvědavostí, a nakrčený nosík Ginny Weasleyové.

Kdo jsi?, ptal se Harry v duchu, ale nenacházel odpověď. Pojď si hrát, znovu přelétl vzkaz očima a přemýšlel, jakou hru pro něj tajuplný Harlekýn asi přichystal.

~*~


Uplynul týden a Harry celého svatého Valentýna a s ním i černou růži dávno pustil z hlavy. Když se ale před něj při snídani snesla školní sova a nastavila pařátek svírající černou obálku, na níž bylo úhledným rukopisem napsáno Harryho jméno, zvědavost v jeho útrobách opět zaplála. Převzal od sovy dopis a ta se zahoukáním okamžitě odletěla.

Harry obálku otevřel, napjatý, co jej čeká uvnitř. Vytáhl pečlivě složený pergamen. Chystal se právě dát se do čtení řádků psaných černým inkoustem, když si všiml Rona, který mu nakukoval přes rameno a domáhal se práva smět rovněž okusit něco málo z oné záhadné depeše.
Harryho zaplavila majetnická vlna žárlivosti. Tohle bylo jeho tajemství a Harlekýnův dopis byl určen jen a pouze pro jeho oči! Prudce ucukl před Ronovými pátravými prsty a spěšně pergamen nacpal zpět do obálky, kterou schoval v kapse hábitu.

„Co to je, Harry?“ protáhl Ron zklamaně obličej a frackovitě dodal: „Ukaž mi to!“

Harry jen odmítavě zakroutil hlavou.
„Je to pro mě,“ řekl suše a Ron, zvyklý sdílet s Harrym všechna dobrodružství, se uraženě zamračil.

~*~


Harry černou obálku znovu otevřel, až když pozdě večer ležel v posteli, závěsy zatažené. Vyňal pergamen, nyní trochu pomačkaný, rozložil jej a očima se rozběhl po jednotlivých písmenech, slovech, větách. Byla to báseň.

Dosud nic podobného nečetl. Zdálo se mu, jako by každá slabika byla umně protknutá kouzlem, které jako Ariadnina nit vedlo k vysvobození z temného labyrintu a směřovalo k vyústění díla.

Když si onu báseň zkusil polohlasně předčítat, pro jistotu obklopen bublinou ztišujícího zaklínadla, slova mu splývala ze rtů téměř jako ladná melodie. Její metrika byla lehká jako vánek a přesto poutavá, přímo svazující.

Když Harry verše četl poprvé, červenal se... Mluvily o věcech, které neznal, ba na které by si sám od sebe netroufl za denního světla pomyslet. Báseň zpívala o dechu, konečcích prstů a jemných motýlích dotecích v první sloce; líčila rty, nedočkavé polibky a ruce putující dál, níž, hlouběji ve sloce druhé; ve třetí strofě lákala k hrátkám, při kterých stisk zubů a nehty pomalu klouzající po kůži přinášejí potěšení; a v poslední, čtvrté sloce sváděla až k naprostému opojení, horkému objetí, sténání a výkřikům, které nakonec vyústí k příjemnému vyčerpání.

Harry si bezděčně olízl rty, opřel se hlavou o rám postele a zhluboka se nadechl. Poté četl znovu. A znovu a znovu. Když konečně pergamen odložil, zašeptal tiché „Nox“ a ponořil se do diskrétní tmy, slova básně byla vryta do jeho paměti. Zakrátko upadl do spánku s neodbytnými rozostřenými iluzemi pod víčky, s prsty pravé ruky mimoděk mapujícími drobný hrášek levé bradavky a s jedinou otázkou v mysli: Kdo je Harlekýn?

~*~


Druhého rána seděl Harry neobvykle dlouho u snídaně, ujídal toast, jehož chuť vlastně ani nevnímal, a neustále očima těkal po Velké síni. Nikdy dříve si nevšiml, kolik pohledů o něj v průběhu jídla zavadí, kolik milých úsměvů je mu věnováno.

Kdo jsi?, ptal se Harry znovu, sleduje studenty všech kolejí i ročníků. Díval se do tváří jednotlivých stolovníků, marně hledaje indicie či stopy, které by mu zodpověděly neodbytnou otázku ohledně Harlekýnovy identity.
Pod oním pseudonymem se mohl skrývat kdokoliv. Dívky, chlapci, všichni přicházeli v potaz. Ovšem Harry tušil, nejen kvůli maskulinnosti přezdívky, že člověk, který si s ním pohrává, náleží stejně jako on sám k silnějšímu pohlaví. Harrymu to nevadilo – ať už byl Harlekýnem, kdo chtěl, musel ho prostě odhalit... Konec konců, byla to hra – kdo z koho. To si tehdy alespoň myslel.

Harry nepostřehl spokojený úsměv, který se krátce objevil na rtech jedoho z žáků poté, co si dotyčný povšiml lehkého ruměnce na Harryho lících a třpytu v zelených očích, které se tázavě rozhlížely kolem. Pak se Harlekýn opět sklonil nad svým talířem.

~*~


V následujících dvou týdnech obdržel Harry ještě několik básní z Harlekýnova pera. Některé se podobaly té první a Harry byl rád, že si odvykl číst poštu hned při snídani, neboť slova takové poezie patřila do soukromí, kde nikdo nemohl spatřit jeho reakce. Další básně byly sametově jemné a tiché jako noci pod oblohou posetou hvězdami, dvakrát se Harlekýn odvážil svěřit pergamenu dokonce i slova něhy, jakoby šeptaná v mileneckém objetí.

Jedna z básní však Harryho naprosto zmátla, lišila se od všech ostatních... Vyprávěla totiž o bytostech s prapodivnými jmény jako Thuban, Rastaban, Giaufar nebo Etamin, celkem jich bylo patnáct – Harry si byl jist, že taková jména již někdy slyšel, ale nedokázal si vzpomenout na souvislosti. Po slokách zmiňujících všech patnáct jmen následovala ještě jedna, poslední, která připomínala hádanku:

Na špatnou víru zapomeň,
když tajemství chceš odhalit
Vše skutečné, to září tam,
kde v noci tančí hvězdný svit
Řeč polibků, ta klíčem jest
(kéž spolehlivě slouží)
Ve slovech skrývá tisíc cest
k tomu, kdo po tobě dnes touží


Ona báseň nesla titul Kdo jsem a právě proto Harry zoufale prahnul po jejím rozluštění – byl přesvědčen, že její skrytý smysl by mu prozradil alespoň něco o Harlekýnově pravém já... Harry ale nikdy nevynikal ve čtení mezi řádky a nedokázal tajemství té básně rozmotat. Kdyby se jen mohl poradit s Hermionou... Ale tuhle možnost rezolutně zamítl.

Když Harlekýn tehdy pohlédl na Harryho Pottera a spatřil v jeho očích stále ještě nezodpovězenou otázku, pochopil, že nebelvírský chytač zřejmě nedává při hodinách astronomie dostatečný pozor a že pravděpodobně neporozuměl ani narážce na řeč polibků, francouzštinu. Stačilo tak málo a Harry by již mohl znát jeho jméno i příjmení. Harlekýna ale vlastně ani nepřekvapio, že si Harry s jeho rafinovanými slovními hříčkami a metaforami neporadil – Harry Potter byl příliš přímý a naivní, vždyť právě i pro jeho upřímnost a nedostatečnou lstivost jej Moudrý klobouk před lety umístil do Nebelvíru.

~*~


Harrymu nezbývalo, než se dál rozhlížet kolem sebe a čekat. Vědomí, že nedokáže se záhadou pohnout a že je odkázán na to, co se mu Harlekýn sám rozhodne odhalit, mu bylo proti mysli. Měl dojem, že v této hře prohrává – co tehdy Harry nepochopil, byl fakt, že o vítěze či poražené tentokrát vůbec nešlo.

Myšlenky na Harlekýna Harryho pronásledovaly. V noci se mu o něm zdávalo - nikdy nerozpoznal Harlekýnovy rysy, vše bylo rozmazané, jako by ve snu ztratil brýle. Tak jako tak, Harry o něm, o Harlekýnovi, snil rád.
Některé sny byly nesmělé a plné plachécho očekávání asi jako úvodní sloka první básně, kterou od Harlekýna dostal. Jiné připomínaly spíše sloku poslední – tehdy se Harry probouzel s čelem lehce oroseným kapičkami potu, s pocitem spalujícího žáru po celém těle, zrychleně oddechující a vzrušený.

Čas od času jeho sny nabíraly ostřejší kontury a v roli Harlekýna vystupovali nejrůznější lidé. Justin Finch-Fletchley, který Harryho zrovna nenadchl. Seamus Finnigan si s pomyslnou Harlekýnovou maskou na tváři počínal nečekaně zručně a Harryho zarazilo, jak příjemný to byl sen. Ron, výsledkem čehož se Harry málem udusil. Draco Malfoy – a Harryho zaujalo zjištění, jak dotyčný umí, alespoň ve snu, použít svá ústa i na jiné činnosti kromě štiplavých komentářů. Profesor Snape; tehdy se Harryho žaludek vskutku vzbouřil...

Harry přemítal, zda by některá z možností, které mu tak vřele nabízelo jeho vlastní podvědomí, přicházela v úvahu i ve skutečnosti. (Snapea a Rona samozřejmě okamžitě vyškrtl, aniž jim věnoval byť jen jedinou myšlenku.)

Z nebelvírských byl pravděpodobně Seamus jediným, koho si Harry v oné roli dovedl představit... Často se na Harryho usmíval, choval se mile, otevřeně – znamenalo to něco víc? Jednou Seamuse dokonce „přistihl“ s brkem a poznámkovým blokem popsaným útržky textů. Co kdyby skutečně byl autorem všech těch básní? Zamlouvalo by se ti to? Harry si nebyl jistý. Měl irského chlapce rád – jako spolužáka, kamaráda... Šest a půl roku ve společné ložnici vybudovalo mezi všemi jejími obyvateli téměř rodinnou atmosféru. Dokázal by Seamuse vidět jinak?
A jeho další spolužáci z Nebelvíru? Neville? Colin? Dean? Rozhodně ne...

Justin Finch-Fletchley z Mrzimoru Harrymu připadal příliš nemotorný a... obyčejný? Zavrhl i jeho. Harlekýn musí být výjimečný, usuzoval Harry. Žáci Mrzimoru všeobecně nezapadali do jeho domněnek – oplývali sice potřebnou tvořivostí, ale na druhou stranu nevynikali v přípravě jakýchkoliv promyšlených postupů... A Harlekýn rozhodně věděl, kam kráčí.

Vyřadil v duchu i většinu havraspárských, kteří – při vší úctě k jejich bystrosti a inteligenci – postrádali kreativitu nezbytnou pro skládání básní.

Zbýval mu tedy Zmijozel. Harry se pokusil oprostit své úvahy od onoho zažitého klišé: Nebelvír-nenávidí-Zmijozel a Zmijozel-nenávidí-Nebelvír. Konec konců, i někteří zmijozelští byli ochotni, dbajíce rad Moudrého klobouku, spolupracovat.

Malfoy? Školní primus se Harrymu naprosto automaticky vybavil jako první, kdykoliv padla zmínka o Zmijozelu. Možná..., zamyslel se. Ostatně, Harry a Malfoy si jeden s druhým „pohrávali“ již od zahájení studia v Bradavicích. Proč tedy nepřidat ještě další hru? – Ale vždyť tě nenávidí, ozval se nebelvírský šotek uvnitř Harryho. Nebo ne? Ve zmijozelských bylo těžké se vyznat, nikdy neukázali ani o špetku víc, než sami uznali za vhodné. Většinou!, poopravil se Harry, když si se zadostiučiněním připomněl, že se již dávno naučil, kam mířit, aby Malfoye rozzuřil nad míru. Platilo to vzájemně.

Tak jako tak, přetvářka patřila k vlastnostem, které byly zmijozelským vlastní a sedly jim jako druhá kůže.
Ze stejného důvodu Harry do svých úvah zahrnul i Zabiniho, který rozhodně nepostrádal styl a rafinovanost potřebné k tomu, zaplést Harryho do svých machinací.
Blaise Zabini – jak se říkalo – následoval ve vnitřní hierarchii Zmijozelu hned po Malfoyovi a být druhý mu očividně lezlo krkem. Nebylo by to dokonalé, nalákat Harryho Pottera do vlastních sítí a poté ho znemožnit a ponížit víc, než se to kdy mohlo podařit Malfoyovi? Sesadit Malfoye z postu Potterova arcirivala by jistě současně znamenalo i zmocnit se pomyslného titulu zmijozelského prince...
Pokud by tomu bylo tak, ušklíbl se Harry, rozhodně nehodlám skákat dle Zabiniho taktu.
I tehdy se Harry mýlil, neuvědomuje si, že past, políčená ne na Malfoye, ale na něj samotného, pomalu začíná sklapávat. Cítil sice, že se zapletl do hry, ze které nebude příliš jednoduché zase vyklouznout, ale nevěnoval tomu pozornost – ke každé situaci přece existuje klíč! Ještě ho ani nenapadlo zvážit možnost, že ještě než ona hra dospěje ke svému finále, nebude se možná své role už chtít vzdát – naopak že zatouží po jejím naplnění, tak, aby se z pouhé hry vyvinulo i něco víc.

~*~


Několik dalších dnů, kdy Harry podezřívavě pozoroval všechny okolo sebe; několik nocí, kdy se neklidně zmítal v myšlenkách mezi bděním a sny... A pak přišlo něco, co Harry nečekal.

Školní sova mu shodila do klína pečlivě zabalenou a převázanou krabičku. Harry po snídani vyběhl schody do nebelvírské věže, aby se ještě před začátkem vyučování mohl seznámit s obsahem balíčku.

Nedočkavě roztrhl balicí papír a odklopil víko krabičky. Uvnitř, zabalena v černém hedvábném šátku, ležela bělostná lastura.
Harry ji opatrně vzal do rukou a chvíli obdivně žasl nad jejími elegantními křivkami, nad dokonale hladkým lesklým povrchem v jejím nitru, nad důmyslností, se kterou příroda tvarovala hroty a výstupky po jejím okraji.

Přiložil si lasturu k uchu, zvědav, zda uslyší ono pověstné šumění oceánu. Bezděčně se usmál, když se ozvaly první lahodné zvuky. Zavřel oči a představil si příboj, drobné vlnky, které s tichým šploucháním omývaly břeh a laskaly bílý písek pláže... Brzy se přidal i křik racků, kteří kroužili nad modrou hladinou.
Se zvuky moře se začaly postupně mísit i něžné tóny klavíru, až oceán postupně ustoupil do pozadí a lasturou se nesla jen hra na piáno. Jemná a zasněná klavírní sonáta odezněla a přešla v mazlivou, smyslnou melodii hranou na nástroj, který Harry laicky odhadl jako violoncello.

A pak, nejprve téměř neslyšitelně přes tóny hudby, ale stále zřetelněji, se ozval šepot. Hlas byl zastřený a svůdně lákavý, měkký, ale i tak podněcoval celou řadu provokativních fantazií. Harry nerozuměl ani slovo, tok slabik a slov byl šeptán v líbezně znějícím jazyce, ve kterém Harry poznal francouzštinu, jež byla potěchou pro jeho sluch. Už letos v létě, kdy se setkal s Fleur Delacourovou, si onu libozvučnou řeč zamiloval, ačkoliv ji sám neovládal.
Harry okouzleně naslouchal tónu hlasu, který nepoznával – pozměnit si hlas pomocí kouzla nebylo nic těžkého... Anebo před ním Harlekýn podobným tónem nikdy nemluvil.

Harry otevřel oči, aby si přečetl vzkaz přiložený k dárku. Noc je dlouhá... Ve slovech touha... Naslouchej.

Výsledkem zasněného dumání nad lasturou a jejím obsahem bylo, že Harry přiběhl pozdě na hodinu lektvarů, za což mu Snape pochopiltelně strhl body. Ani mu to nevadilo, neboť jeho myšlenky se brouzdaly na míle daleko od učebny ve sklepení a Snape byl tím posledním, co ho mohlo zajímat.

Kdo jsi? Kdo jsi? Kdo jsi?
~*~


Harry záhy zjistil, jak pravdivý byl Harlekýnův poslední vzkaz. Noc byla skutečně velmi dlouhá, hodiny se neskutečně pomalu táhly, když se člověk převaloval v posteli, neschopen zamhouřit oka.

Harryho ta nevědomost, věčné dohadování se se sebou samým, dojem, že je Harlekýnovi víceméně vydán na milost, doháněly k šílenství. Musel zjistit, chtěl konečně vědět, kdo se skrývá za všemi těmi tajuplnými zprávami.
On, Harry Potter, který se od prvního ročníku setkával se záhadami mnohem vážnějšími a úspěšně je pokaždé rozluštil, on že by se nedokázal vypořádat s hrstkou anonymních dopisů a odhalit jejich pisatele?! Bylo to nesnesitelné!

Harry zíral do tmy, jeho spolubydlící dávno tiše oddechovali. Sehnul se a zpod postele vytáhl krabičku, kterou tam toho rána schoval, vyjmul z ní lasturu a přitiskl si ji k uchu.
Očekával uklidňující zvuky moře, ale místo nich se ozvala podmanivá melodie vybrnkávaná na nějaký strunný nástroj, následovala překrásná píseň, kterou Harry mohl přisoudit jedině ptáku fénixovi – pak konečně promluvil hlas.

Harry se nechal unášet svůdným šepotem a dovolil své mysli vydat se, kam se jí zachtělo. Byl tak ztracen ve vlastních představách, že chvíli trvalo, než si uvědomil, že náhle šeptaným slovům rozumí.

Soustředil se na hlas, intenzivní a provokativně erotický – zrovna takový jako obsah jednotlivých vět. Harryho zaplavilo horko, jeho tváře byly v jednom ohni... Když nechal pravou ruku vklouznout do kalhot od pyžama, stačilo už jen pár rychlých pohybů a zhoupl se na vlně orgasmu.

Než po několika probděných hodinách konečně vyčerpaně upadl do spánku, musel si Harry přiznat, že důvodem, proč tak zoufale touží zjistit, kdo ho zatáhl do své hry, není tak docela rozluštění nějakého tajemství, jako spíš Harlekýn sám.
Harry chtěl udělat některé z věcí, jež mu dnes v noci a vlastně již dříve nabízela jeho fantazie – přimáčknout Harlekýna ke zdi, přitisknout své rty na jeho tak drsně, až by oba sykli bolestí, vklouznout jazykem do jeho úst, strhat z něj oblečení a ochutnat jeho kůži, klesnout před ním na kolena, popadnout jeho boky a... Ať už byl Harlekýnem kdokoliv, Harry ho musel mít!

~*~


Když Harlekýn ráno uviděl Harryho Pottera, proběhlo jím krátké zachvění. Vlasy ještě rozcuchanější než obvykle, tváře ozdobené lehkým ruměncem, neukojený hlad v zelených očích... Hodný chlapec byl celý rozrušený a přitažlivější než kdy jindy.
Takže se ti líbí moje hra, Harry?, ptal se Harlekýn v duchu a byl rád, že jeho snažení vyvolalo kýžený efekt, neboť sám začínal ztrácet trpělivost. Už po nebelvírském hrdinovi toužil příliš dlouho.

~*~


Harry vyhlížel poštu nedočkavě jako ještě nikdy a spokojeně si oddechl, když v pařátcích jedné ze sov vyrval ještě než přistála na stole před ním, co nejrychleji se najedl a zamířil ven z Velké síně. Neobtěžoval se běžet až do nebelvírské věže, zahnul za první roh, usadil se na schodech a trhnutím obálku otevřel.

Její obsah mu na okamžik vyrazil dech – čekal báseň, vzkaz... Rozhodně ne dvojici černobílých fotografií. Zíral na obrázky jako u vytržení a jeho srdce vzrušeně bilo.

Oba snímky byly pohyblivé, kouzelnické. První zachycovala pár rukou – jedna z nich svírala brk, který hladce klouzal po pergamenu, tvoře písmena, slova, věty; druhá jen nečinně spočívala vedle.
Druhá fotografie byla portrétem tváře s nasazenou maskou. Harlekýn Harryho z obrázku pozoroval s přivřenýma očima, jako by pod klenbou řas skrýval svoji identitu. Rty, které jediné byly kromě tajnůstkářsky přimhouřených očí vidět v otvorech masky, zdobil drobný záhadný úsměv, koutky pozvednuté mírně vzhůru.

Harry zamyšleně a užasle přejížděl bříšky prstů po okrajích fotografií. Nevzpomínal si, že by kdy viděl podobný poloúsměv... Vlastně ústům lidí kolem sebe nevěnoval příliš pozornosti. Díval se lidem obvykle zpříma do očí.
Ty oči... Harry měl dojem, že je zná. Ale jejich výraz mu byl cizí. Cítil se zmatený.

Ten den Harry z výkladu profesorů moc nepochytil. Při vyučování se znovu a znovu díval na obrázky, studoval je a rozhlížel se kolem sebe.
Přinejmenším mohl nyní vyloučit Blaise Zabiniho ze zkracujícího se seznamu možných adeptů – všiml si totiž, že Zabini má nehezky okousané nehty na rukou. Ruce na fotografii byly upravené, se štíhlými prsty a čistými nehty.

Při obědě Harry bedlivě sledoval Seamuse Finnigana, lépe řečeno pečlivě manikúrované ruce, kterými držel příbor.
Během kouzelných formulí zase nespustil oči z Malfoye a jeho aristokraticky dokonalých rukou.

Ani jeden z těch dvou nenosil na tváři onen záhadný úsměv, ale to Harry považoval za irelevantní – lidé si přece svůj nejdráždivější výraz šetří tam, kde bude náležitě oceněn. V náruči milenců.

~*~


Harry uvažoval... I Harlekýna hra na schovávanou očividně téměř omrzela. Zbývalo jen tak málo a Harry by mohl na dotyčného s jistotou namířit prstem.

Zkusil záměrně nasměrovat své myšlenky tím či oním směrem.

Seamus... Vybavil si jeho upřímné modré oči a pískově nazlátlé vlasy. Seamus byl svým způsobem velice atraktivní – chlapecky šarmantní, irsky rozpustilý. Harry si představil, jaké by to bylo ho líbat, nechat ruce zvědavě putovat po jeho tělě. Ach, to by bylo určitě moc hezké, příjemné. Seamus Finnigan rozhodně stál za hřích, teď když o tom Harry tak přemýšlel. A Malfoy... Draco, Harry se zkusmo poopravil a hned zase změnil názor. Malfoy, který vypadal téměř křehce... Zdání klame, pousmál se, plně si vědom toho, že kdyby Malfoye hrubě přišpendlil ke zdi, jak mu našeptávalo jeho podvědomí, dostalo by se mu na oplátku podobně agresivního zacházení. Hra o dominanci, jako vždy. Bojovali by spolu a kdyby v závěru nedošlo na rány pěstí, rozbité rty či dokonce zlomené kůstky, kdyby skončili vášnivým sexem, Harry by si nestěžoval. Ano, Draco Malfoy nepochybně Harryho lákal.

Jedna z věcí, které si nad Harlekýnovými vzkazy uvědomil, bylo, že žádná touha nebyla nevhodná, špatná nebo nepřípustná, opravdová vášeň se nedala zkrotit. Proto dovolil svým myšlenkám, aby zabrousily, kamkoliv se jim zachtělo.

Než ten večer uléhal, zavadil ještě pohledem o fotografie na svém nočním stolku. Byl by přísahal, že zahlédl pramínek vlasů a kousíček nezakryté tváře, ale když fotku popadl k bližšímu prozkoumání, Harlekýnovo fotografické já se už zase skrývalo za škraboškou. Harry obrázek vztekle hodil zpět na stolek.

~*~


Nemohl si pomoci, ale když následující den při hodině přeměňování zíral na Seamuse, jak si dělá poznámky, něco na způsobu, kterým psal, nesedělo. Harry neměl ponětí, co ho ruší... Ruce byly odpovídající, Seamus klidně mohl být tím pod maskou, ale Harry – ač nedokázal říct, proč – stále nebyl spokojen. Něco bylo špatně.

Značně rozladěný pak vtrhl do učebny lektvarů, kde se posadil na své místo s hlasitým třísknutím brašny o zem. Sdílel lavici – dle Snapeova zlomyslného zasedacího pořádku a také proto, že byl tak jako tak jediným nebelvírským žákem v semináři lektvarů – s Malfoyem a jeho přítomnost Harrymu náladu příliš nezlepšila, navzdory jeho závěrům z předešlé noci.

Snape vešel do třídy jen chvíli po Harrym v náladě snad ještě horší a okamžitě jim začal diktovat přísady nového lektvaru. Harry popadl svůj brk a začal nedbale škrábat seznam ingrediencí. Obdržel nezbytné šťouchnutí loktem od svého souseda – protože Harry byl pravák, zatímco Malfoy psal levou, neuvěřitelně si v lavici navzájem překáželi, dělali-li si poznámky oba současně.

Harry se chystal Malfoyovi strkanec nevrle oplatit, když najednou jako by několik dílků puzzle zapadlo do sebe.

Malfoy píše levou, zopakoval si Harry a v náhlém uvědomění se obrátil tváří ke svému sousedovi.
Jako by se mu fotografie, na kterou zíral celý včerejšek, promítla před očima.

Levá... Harlekýn držel brk v levé ruce. Seamus byl pravák, stejně jako Harry – proto měl Harry dnes dojem, že něco není správně.
Cítil, jak jeho srdce divoce poskočilo.

Ty? Jsi to OPRAVDU ty?, ptal se Harry v duchu, zíraje na chlapce vedle sebe, jako by ho viděl poprvé v životě, na soustředěný výraz a hrot brku klouzající po pergamenu.

Malfoy musel Harryho upřený pohled vytušit, protože přestal psát a narovnal se, tváří v tvář svému sousedovi.

„Co je, Pottere?“ zeptal se Draco šeptem a jeho hlas postrádal obvyklý sarkasmus a pohrdání.

Harrymu přeběhl mráz po zádech, nikdy neslyšel Malfoye mluvit tímhle hlasem, který se nehodil do hodiny lektvarů, hlasem, který patřil pod háv noci.

Harry nevěřícně zamrkal, tolik překvapen... A když znovu zaostřil pohled na Malfoye, ten zvláštní výraz zmizel z jeho tváře, z šedých očí vyprchalo tajuplno a když Malfoy Harrymu tiše doporučil, že by měl „radši dávat pozor“, jeho tón zněl jako vždycky, chladně, ostře, štiplavě.

Copak mi přeskočilo? Jak je to možné? Co se děje?! Harry nerozuměl už vůbec ničemu a když mu Snape později strhl dvacet bodů za nesoustředěnost, bylo to výjimečně právem.

Harlekýn se nemohl pokradmu nepousmát. Jak jednoduché je tě oklamat, Harry, pomyslel si pobaveně.

~*~


Toho večera Harry zadumaně seděl na posteli, pročítaje jednotlivé básně a dopisy, znovu prohlížeje fotografie...

Copak včera nezahlédl na jednom ze snímků záblesk vlasů, příliš světlých na to, aby mohly patřit Seamusovi nebo komukoliv jinému ze školy kromě jedné jediné osoby? A dnes při vyučování což neslyšel Malfoye promluvit tím hlasem, nespatřil ten tajemný výraz v jeho očích? Bylo to možné? Anebo stála jeho vlastní přání u zrodu všech těch dojmů? Chtěl podvědomě svého „rivala“ natolik, že si ho promítl do role Harlekýna? Co když byly veškeré jeho úsudky od začátku chybné?!
Harry byl zoufalý. Zíral bezmyšlenkovitě na fotografii rukou – rukou, které chtěl cítit, rukou, které ho pronásledovaly snad ještě hůře než záhadný poloúsměv na maskované tváři.

Náhle jím projela nová vlna vzrušení. Sledoval pohyb ruky s brkem, která na fotografii neúnavně psala. Neležela nápověda náhodou přímo před ním? Pozorně se na fotku zadíval a četl jednotlivá slova, skládaná do veršů:

„My only love...“ Harry hleděl na to slovo, love – láska, jako by byl mimo sebe... Bylo to poprvé, co se Harlekýn odvážil ono slůvko tak otevřeně vyhláskovat na papír. „...sprung from my only hate!“ Když přečetl slovo hate – nenávist, prudce se nadechl. Věci opět začínaly dávat smysl.
Přelétl očima celé čtyřverší.

„My only love sprung from my only hate!
Too early seen unknown, and known too late!
Prodigious birth of love it is to me,
That I must love a loathed enemy.“


Wiliam Shakespeare, hlásala poslední řádka, oznamujíc autora citátu, ale Harry jí nevěnoval pozornost.
Usmíval se jako blázen, s úlevou. Z pouhých čtyřech veršů získal potvrzení, jistotu, kterou potřeboval. Proč mu to trvalo tak dlouho? A proč se nechal tak snadno zmást?

Ještě jedna věc tehdy zapadla jako poslední část do oné důmyslné mozaiky. Harry si vzpomněl, „kdo“ byli Thuban, Etamin, Giaufar a všichni ti ostatní protagonisté jedné z Harlekýnových básní; věděl teď zcela přesně, kde po nich pátrat... Hvězdy!

Thuban, neboli α-Draconis, byl nejjasnější hvězdou v souhvězdí Draka. Nesčetněkrát na to souhvězdí poblíž nebeských vozů zíral dalekohledem při astronomii, dokonce se učil jména některých hvězd.

Harlekýnova identita stála celou dobu vepsána ve hvězdách, kdyby jen Harry tehdy chápal podtext té básně. Drak, jedno z největších souhvězdí na severní hemisféře; latinský název, Draco...

Poprvé po několika dnech Harry usnul sladkým, spokojeným spánkem.

~*~


Místo školní sovy se před Harryho snesla velká sova pálená, kterou dříve vídal s dopisy nesoucími rodinný znak Malfoyů. Sova měla k nožce přivázaný balíček.

Harry, příliš zvědavý na Harlekýnův závěrečný tah, než aby čekal až po snídani, otevřel krabici ihned.

Překvapilo ho, když uvnitř našel elegantní sklenici na víno. Nejprve nerozuměl...
Vzal sklenici do ruky, ale ta se v tu chvíli samovolně roztříštila na tisíce kousíčků. Harry sebou polekaně trhl, ale sklo se kupodivu nerozlétlo všemi směry, jen se sesypalo zpět do krabice. Harry si všiml úzkého svitku pergamenu, který se objevil mezi střípky. Opatrně jej vytáhl a rozbalil.

Dokážeš dát dohromady, co jsi rozbil? Harry si vzpomněl na zkoušky NKÚ v pátém ročníku – vybavil si, jak tehdy zkoušející profesor vyvolal jeho jméno a Malfoy, zrovna u zkoušky, nechal sklenici vznášející se před ním spadnout a roztříštit se o zem.

Nápis na proužku pergamenu se rozplynul a nahradil jej jiný.

Sic odvahu máš... Neodoláš... Večer je náš. Astronomická věž, 23:00.

Harry se pousmál, nedočkavě vzhlédl a očima zabrousil k „Harlekýnovi“. Malfoy právě nezaujatě upíjel svůj ranní čaj, ale když vycítil Harryho pohled, postavil šálek zpět na stůl a tázavě se mu podíval do obličeje. Když v jeho tváři neobjevil žádné známky pohoršení či dotčení, lehce přivřel oči a zpod hustých řas se na Harryho vyzývavě díval.

Harry sledoval, jak se jeho rty našpulily v onom tajuplném poloúsměvu, nenápadném a bezvýznamném pro nezasvěcené jedince a náhodné přihlížející, ovšem všeříkajícím a plném nevyřčených příslibů pro Harryho.
Na okamžik zatajil dech, když z Harlekýnových úst vyklouzla špička jazyka a lascívně obkroužila nejdřív spodní, pak i horní ret.

Zmetku, pomyslel si Harry, ale jeho výraz říkal něco jiného a odlišného názoru byly i jisté části jeho těla.

Malfoy posunkem naznačil něco, co silně připomínalo slova Jen počkej, ale protože Harry v odezírání ze rtů nevynikal a Harlekýnův obličej rovněž neprozrazoval nic kromě mírné nedočkavosti, mohl jen hádat.

Zbytek dne se neuvěřitelně protahoval – přesně tak, jako to má čas ve zvyku vždy, když se na něco těšíme.

~*~


23:05, ukazovaly ručičky hodin v astronomické věži, když se konečně ozvalo tiché vrznutí dveří.

Harry se prudce otočil. Dveře byly pootevřené, ale do místnosti zatím nikdo nevešel. Tedy alespoň to tak vypadalo.

Copak má taky neviditelný plášť?, napadlo Harryho, ale vzápětí se mu dostalo záporné odpovědi.

Skulinou mezi dveřmi proklouzla dlaň v bílé rukavici a štíhlé prsty krátce zašmátraly naprázdno ve vzduchu. Následovala paže zahalená černým rukávem, pak se dveře pootevřely trochu víc, mezerou se protáhla elegantní postava v černé (až na bělostné rukavice) a dveře za sebou zavřela.
Harlekýn měl nasazenou masku a v zubech (Harry netušil, že Malfoy má takové melodramatické sklony!) svíral růži. Tentokrát byla rudá.

Harry sledoval ladnost, se kterou se Harlekýn pohyboval, tiše jako myš a pružně jako kočka. Postupoval směrem k němu, ale zastavil se na Harryho vkus ještě příliš daleko.

Harry na chvíli přestal dýchat, když se ruce v bílých rukavičkách vztáhly k němu a plynule sklouzly podél jeho siluety, vznášejíce se milimetr od jeho těla, aniž by se ho dotkly. V šedých očích, hledících zpod masky a pevně vpitých do jeho vlastních zelených duhovek, se škádlivě zalesklo.

Když se Harry pohnul ve snaze zrušit onu milimetrovou vzdálenost dělící ho od vytouženého doteku, Harlekýn Draco pobaveně ucukl rukama. Tahle hra pokračovala několik minut, proklatě dlouhých minut, a v jejím závěru se Harry chvěl částečně podrážděním a převážně prudkou touhou.

V momentě, kdy bílé prsty zkoumavě mapovaly jeho pootevřené rty, nedotýkajíce se, to Harry nevydržel a chystal se promluvit. S nádechem otevřel pusu, ale Harlekýn byl rychlejší. Jeho ukazováček se ocitl křížem přes Harryho ústa.

„Ššš...“ umlčel ho, než stačil nebelvírský hoch něco říci a beze slov mu podal růži, kterou už nějakou dobu držel v ruce namísto v zubech.

„Věděl jsem, že výzvu ke hře nikdy neodmítneš, Pottere,“ zastřený tón byl zpět v Malfoyově hlasu, když opatrně sejmul Harrymu brýle z nosu. „Ale tahle hra teprve začíná, Harry.“

Harlekýnova maska skončila nedbale pohozená na podlaze, podobně jako bílé rukavice, servané málem násilně z rukou v touze po doteku kůže na kůži, a o něco později i jednotlivé kousky oděvu.

Harlekýnova pastička sklapla a Harrymu Potterovi bylo jedno, že se nenávratně zapletl do nastražených sítí. Odhalil jedno tajemství a náhradou získal své vlastní, které od té doby střeží.

~fin~

Děkuji Niennelovi za beta-read.


++ Komentovat ++


++ Zpět na hlavní přehled Harry Potter fan fiction ++